Zemřel Pasi Ikonen

Takovou zprávu jsem snad na blog ještě nepsal, ale nedalo mi to... Pasi Ikonen byl nejen příjmením jednou z ikon, se kterými jsem v orienťáku vyrůstal. Výkonnostně to byl idol spíš pro generaci mých bráchů, ale možná skrze ně jsem o něm slyšel poprvé.

S Pasim jsem se nikdy osobně nebavil, ale zažil jsem ho aspoň na jednom z repre soustředění. Matně bych tušil, že to bylo ve Slovinsku 2014, ale dost možná jinde na jihu. Mám z toho veselou historku, na kterou si jednou za čas s úsměvem vzpomenu:

Trénink hromadného startu v údolí bez výrazných cest. Všichni se postaví za mapy, ale není jasné, jakým směrem se bude vybíhat. Start. Dav se chvilku motá, a pak vyráží víceméně jedním směrem. Pasi už tou dobou zamířil na opačnou stranu.

No a za dvě tři minuty se Pasi vrací přes start a míří směrem za ostatními.

A za ním někdo se smíchem anglicky volá: "Pasi, kdes nechal buzolu?"

Jo, právě absencí používání buzoly v orientačním běhu se Pasi Ikonen proslavil. Byl tak vlastně speciální ikonou pro většinu mladých českých orienťáků, kteří (stejně jako já) měli na začátku kariéry buzolu spíše jako hezký přívěsek. Než se zejména na severu těžce poučili, že se buzola sakra hodí. A to i u nás.

No, ale zjevně to jde i bez ní. Stačí jen mistrně číst mapu. Tak jako Pasi Ikonen.

Pasi, děkuji za inspiraci a slibuju, že si za 14 dní ve Švédsku dám na tvoji počest jeden trénink "Na Pasiho" (bez buzoly)!

Oznámení na webu finského svazu.

Jyväskylä '23

Trvalo to celých 11 let, než jsem se zase podíval do Finska, kde jsem strávil rok na Erasmu a kde vyvrcholila v dobrém i zlém moje závodní kariéra. Díky programu Erasmus+ jsem vyjel na pár dní do Jyväskyly, kde jsem učil na místní univerzitě. No a pár dní před odjezdem, kdy už se konečně usadil můj nabitý pracovní program, mě napadlo, že bych mohl zkusit vyrazit i na nějakou mapu. Naštěstí i ve Finsku mají naši obdobu areálů pevných kontrol a já si celkem ambiciózně vytiskl hned tři mapy. Ambiciózně kvůli tomu, že jsem byl na místě 4 noci, z nichž na tu první jsem dorazil hodně pozdě (takže trénink i v seversky dlouhém dni nepřicházel v úvahu). Znamenalo to tak vlastně každý den vyrazit běhat. Což se i podařilo - a přestože jsem byl na konci už hodně rozlámaný (k mapám bylo potřeba z mého hotelu i kus doběhnout), tak to stálo hodně za to.

Momentka z prvního tréninku - ano, byl i sníh (místy po kotníky)

A tady jsou mapy z tréninků - pořadí kontrol jsem volil podle toho, jak dávaly smysl a jak nabízely hezké postupy. Cestám jsem se snažil maximálně vyhýbat (po cestách můžu běhat v Hodoníně :) ).

První trénink s mými postupy - mezi 9 a 8 kontrolou jsem se běžel podívat na místní sjezdovky (takže chyba byla jen v nedoběhnutí na 2. kontrolu)

Druhý trénink s mými postupy (4 a 14. kontrola slabší v dohledávce, ale celkově fajn)

Třetí trénink s mými postupy (úplně čistě a navíc moc hezký les)

Bylo to krátké a intenzivní - ale naprosto parádní. A při cestě zpátky jsem se na dvě hodinky stavil i v Tampere, abych tam omrknul stará místa. Po těch letech jsem to tam občas i poznal :) Tak snad zase někdy!

P.S. Protože blok už letos slaví 15. narozeniny, tak pro zájemce doporučuji mrknout na příspěvky z let 2011 (podzim) a 2012 (jaro), kdy jsem byl ve Finsku :)

Nejdůležitější závod

Poslední týdny jsem na blogu moc aktivní nebyl. Budiž mi omluvou, že se po sportovní stránce nic zásadního neodehrálo. Lehce trénuju (co mi škola, ale hlavně zdraví dovolí) a letošními ambicemi je už jen pěkně si zaběhat. Tentokrát mě to ale nemrzí, protože přesně před měsícem, 19. srpna (tak typicky v sobotu), jsem vyběhl na svůj nejdůležitější závod. A jak jsem celý život v lese běhal na vlastní pěst, jsem moc rád, že tentokrát to bylo a je v doprovodu té osoby nejpovolanější, Barunky :)

Více fotek v našem albu

Finnspring

Možná poslední velký finský závod před návratem domů, to byla klasika v sousedním prostoru letošní Jukoly, na závodech Finnspring. Podle informací, které jsem dostal, jsem čekal jednoduchý a rychlý terén (mělo to odpovídat loňskému podzimnímu soustředění na Jukolu). Skutečnost ale nemohla být odlišnější a řekl bych, že jsem si zaběhl jednu z nejtěžších klasik v životě.

Mapa patnáctka, hojně nasáté bažiny, bez cest a terén úplně odlišný od čehokoliv, v čem jsem asi kdy běhal. To všechno přispělo k tomu, že tenhle závod byl výzva jak fyzicky, tak mapově. Nastoupil jsem tak s tím, že poběžím opatrně a budu zrychlovat až postupně.

Bohužel už jedničku jsem nedoběhl a nechal na ní pěkných pár minut. Vzal jsem to ale celkem s klidnou hlavou a hlavně se z toho poučil a dokázal se s měřítkem postupně sžít. I tak to ale bylo náročné vyčíst v mapě i větší detaily a když jsem pak po doběhu viděl desítku mapu, tak to byl až neskutečný rozdíl v čitelnosti.

Mapa s postupy

Poučen minulým závodem jsem se snažil jít hlavně víc na jistotu do dohledávek a to se mi celkem dařilo. Chyb jsem sice pořád vyrobil pěknou řádku, ale na to, že kontroly rozhodně nesvítily a byly vesměs zašité, to bylo hodně výrazné zlepšení. Trochu mě ale na druhou stranu pozlobila buzola a pečlivost provedení postupu, to je ale ruku v ruce s delšími postupy klasiky (nicméně musím, zejména na pečlivost, dávat větší pozor).

Výsledek nic moc a přes dvě hoďky v lese, ale nemůžu to hodnotit opět jinak než pozitivně. Chyb méně a fyzicky už to taky bylo v tomhle těžkém terénu lepší. Opět jsem zaběhl nějaké top postupy, mezi kterými je tentokrát i jeden delší (na 16. kontrolu), což je myslím celkem slibné. Teď to chce udržet vzestupnou tendenci v mapové formě a naladit se konečně do té běžecké.

P.S. GPS záznam závodu elity (v podstatě stejná délka jako moje trať), dalšího nominačního závodu finského týmu pro mistrovství Evropy

Silja-rastit

Další víkend, během kterého jsem ukazoval Finům, jak se má u nich doma běhat, je za mnou a přinesl špatný výsledek a dobrý pocit. Protože ačkoli jsem skončil ve své kategorii ve čtvrté desítce a dostal nějakých 11 minut (vítěz čas 38 minut), tak jsem konečně měl pocit kontroly nad mapou a svým výkonem.
Jak jsem psal v předchozím příspěvku (který byl původně součástí tohohle článku, ale nakonec jsem ho osamostatnil, protože ne každého možná zajímají takové úvahové věci), šel jsem v minulých dvou týdnech hodně do sebe a snažil se mnohem lépe připravit na to, abych byl schopný psychicky kontrolovat závod.
A přestože to zdaleka nebylo ideální, už jsem cítil značný posun. Terén Silja-rastit byl nakonec ne zrovna jednoduchý, ale přesto se mi až na dva výpadky dařilo svůj výkon hlídat. Nějaké drobné mušky (10-30 sekund) jsem taky vytvořil, ale pokaždé jsem si okamžitě uvědomil problém a napravil ho, takže věřím, že takové věci můžu časem minimalizovat.

Mapa s postupy (Route Gadget verze - bez mého zákresu, ale lepší náhled na mapu a trať)

Horší byly dva záseky. Pětiminutovka na devátou kontrolu je vskutku slušný zářez. Víceméně pramenila z toho, že podceňuji dohledávky (viz veškeré předchozí chyby), takže jsem přečetl špatný srázek o údolíčko dřív a poslušně se poslal do obrovské paralelní chyby. Nejhorší bylo, že víceméně vše v daném místě jinak sedělo a to i směrově - hřbítek sbíhající dolů, údolíčko se srázy, kamenné plotny - jen kámen nikde. Že jsem se z toho nedostal dřív, pramenilo z toho, že jsem celou dobu ani chvilku nezapochyboval, že jsem uhnul u jiného srázku. No škoda!
Druhý zásek byla moje blbost, když jsem si přečetl kód následující kontroly a když jsem doběhl k té své (č. 13), tak tam najednou byl jiný kód! Popoběhl jsem o kousek jinam, ale všechno přesně sedělo. No nebýt tam můj oddílový kolega, tak tam ztratím víc než tu minutu (ačkoli by mě to asi brzo napadlo podívat se na kódy).
No po závodě žádná velká radost, ale zpětně ve mně převládá dobrý pocit, jak jsem až na devátou kontrolu závod zvládl. Takže pro příště - pokračovat v pečlivosti plánování a realizace postupů a víc se soustředit na dohledávky. Už za týden mě čeká klasika na Finn Spring.

500 článků

Jsou to už víc než čtyři roky, co jsem začal psát tenhle blog a dělit se o své trénování a závodění. Za tu dobu jsem se myslím posunul nejen výkonnostně v orienťáku, ale i ve psaní, tak doufám, že se vám můj blog čte příjemně.

Do budoucna chystám pár menších obsahových změn, uvidíme, co se nakonec dočká realizace, takže nic prozrazovat ani slibovat nebudu. Snad jen to, že si myslím, že by se mělo jednat o zajímavé počtení.

Trocha autorské licence

Ale abych se vrátil k současnosti - o víkendu mě čeká první letošní závod ve Finsku. Silja-rastit (mimochodem v elitě jeden z kvalifikačních závodů finské repre na ME ve Švédsku) se koná kousek od Turku, což znamená, že by měl být narozdíl od lesa v Tampere bez sněhu (v Tampere už místy taky sníh není, většinou je ale tak nad kotníky, někdy po kolena - včera ověřeno).

Jsem zvědavý, jaké to bude, les i mapy vypadají pěkně, tak doufám, že se povede i výkon. Minulý týden jsem byl sice po návratu ze švédského soustředění pár dní nemocný, ale věřím, že už jsem se dostal zpátky do běžecké pohody.

Cíl: Rychlost

Námětem tohoto týdne a druhé poloviny toho předchozího byly tréninky rychlosti. Na soustředění v Čechách jsem zjistil, že běžecky zas tak hodně nezaostávám, ač jsem dva měsíce spíš jezdil na běžkách a šlapal na rotopedu, ale nemá to úplně tu šťávu, abych třeba při štafetách převzal iniciativu k nějakému odpojení ze skupiny.

Takže od minulého čtvrtka šest ostrých rychlostních fází. To vše pak vyvrcholilo dneska dopoledne na tradičních Pyynikki testijuoksu, kde jsem tentokrát běžel hned dva okruhy (tj. 15 kilometrů), jak jsem na tom předchozím testovacím běhu slíbil trenérovi. A protože sliby držím, tak jsem to taky odběhl.

Čas necelých 62 minut nakonec překonal moje původní očekávání a na tenhle kopcovatý profil je to slušný výkon při ne zrovna ideálních podmínkách (no nechci se opakovat, ale zase nasněžilo :D ). Topiho Anjalu, za jehož skalp jsem měl slíbený finiš v prvním týmu Pyrintö na Tiomile, jsem ale nakonec neporazil, tak se asi do štafety budu muset dostat klasickou cestou.

Zítra je ještě na programu spíš lehčí proběhnutí s mapou, a pak zotavení po tvrdém tréninku posledního týdne a půl, protože ve čtvrtek večer jedeme na velikonoční soustředění do Švédska, do Linköpingu, na terény Tiomily, což zas bude pěkně náročné.

A na závěr videa, která dělají kluci k 80. výročí TP, kdy mapují, co se dělo v daných měsících (první leden-únor, mimojiné s mým běžeckým krasostylem; druhé únor-březen, se sálovým OB a Jarním pohárem):

Tréninky v Tampere

Zima se v Tampere rozhodně nevzdává (včerejší noc nasněžily nové dva centimetry sněhu) a podle předpovědi se teploty mají minimálně dalších deset dní pořád pohybovat někde okolo nuly, takže se to asi ani v nejbližší době moc nezmění. I tak se ale změnila skladba společných tréninků, protože Tiomila se blíží a je potřeba se nějakým způsobem vypořádat s tím, že tady v lese asi jen tak běhat nepůjde.

Tréninky tak kladou důraz především na rychlost, respektive ve finském provedení spíše na rychlé tempo. V úterý tak je střídačka (na ní jsem ještě nebyl, protože jsem si minulý týden dával po soustředění v ČR volno), ve čtvrtek pyramida na kryté dráze (prakticky v kuse), v sobotu rychlý mapový trénink ve městě s hromadným startem a v neděli tradičně drsný florbal.

Sobotní mapový trénink s hromadným startem

Suma sumárum čtveřice hodně kvalitních a výživných rychlých tempových tréninků týdně. Absolutní rychlost na nich asi moc nenaberu, ale výdrž v rychlosti rozhodně. Stejně bych byl ale raději, kdyby tady ten sníh konečně roztál, ale jak to vypadá, je to přání, které se může splnit v lepším případě ke konci dubna.

Soustředění Pyrintä v ČR

Je to tak trochu ironie osudu, že jsem na první velké soustředění s Pyrintem vyrazil z Finska na rodnou hroudu do Čech. Ale rozhodně to nebylo tak, že bych litoval, že byla vybrána právě moje domovina - naopak jsem se moc těšil.

Pískovce v Doksech

Program měl dvě části - od soboty do středy pobyt v pískovcových terénech v okolí Doks. A ve středu přejezd do Hradce Králové, s vrcholem na víkendových závodech Jarního poháru, po nichž zase následoval přelet zpátky do Tampere.

Jeden z prvních tréninků - zpětně hodnocený trenérem TP jako nejzajímavější - variabilní, rychlý, ale s potřebou mapovat

Soustředění rozhodně nebyla žádná flákačka a už v závěru programu v Doksech jsem sotva běhal (přeci jen jsem si předtím po mém zranění pat ještě tak nezvykl na pravidelný běžecký trénink v terénu). Nicméně i tak se mi dařilo běhat tréninky v pěkné rychlosti a hlavně s dobrou mapou, což je rozhodně příslib do sezóny. Zdá se, že nuceně alternativní trénink v lednu a únoru přeci jen zabral.

V takovémhle terénu kilometry ubíhají samy

A pro změnu můj nejoblíbenější trénink - 42minutový leťák

Terény v Doksech rozhodně stojí za to a nabízejí jak rychlý běh, tak nutnost v klíčových okamžicích číst mapu. Les rovinatý, s malými kopečky a viditelnost je vesměs hodně dobrá. Prostě to, co mě baví, takže jsem si to náležitě užíval.

Ale došlo i na regenerační výšlap na Bezděz...

...kde panovalo typicky podzimní počasí

Domů do Hradce jsem přijel už slušně rozsekaný, takže se předzávodní program nesl hlavně ve snaze co nejvíc zregenerovat na víkend, což se mi aspoň trochu povedlo.

Závody už jsou téma samo pro sebe. Sobotní klasika šla ze začátku hodně ztuha jak mapově, tak běžecky. Pak jsem se naštěstí trochu rozeběhl do aspoň malinko slušného tempa. Jen aby mě pár kontrol před cílem potkala nepříjemná příhoda, kdy jsem si zkoušel klackem vyrýt do nohy znak Nike. Chvilku jsem váhal, jestli zabalit nebo ne, ale když z toho ta krev tak moc netekla, tak zvítězila moje bojovnost a já trochu otřesený už jen pomalu ale přeci jen pokračoval (propad z druhého místa a ztráta asi.tří minut z toho, co bych jinak běžel).

Sobotní klasika s postupy

O tom, jestli poběžím i v neděli, jsem dlouho pochyboval. Noha naštěstí na šití nebyla, ale i tak mi tam brácha dal pět mašliček. A já až do nedělního rozběhání při chůzi kulhal. Naštěstí když jsem začal rozklusávat, tak to bylo po pár minutách už skoro úplně v pohodě, jen mě trochu táhly ony mašličky stahující rozseknutou kůži. Takže bez omezení.

Dobrou chuť (Nike se bohužel nepovedl)

Samotný závod byl hodně rychlý. Běžel jsem první úsek a už od prvních metrů jsem to nemohl šetřit. V nohách jsem měl celé to náročné soustředění, ale rozhodně jsem to nehodlal vzdát. Co mě potěšilo, byl můj viditelný posun ve schopnosti samostatně číst mapu nehledě na ostatní, což mě pořád drželo v kontaktu s čelem. Nakonec ztráta necelá minutka a doběh v kontaktu, to je přesně to, co se ode mě jako prvního úseku čekalo. No a na závěr z toho bylo po dramatickém boji první místo pro Pyrintö!

Nedělní štafety s postupy

A náš vítězný tým - vypůjčeno z Rajčete Myslivcových

V neděli večer pak proběhl přesun z hradeckých slunečních dvaceti stupňů do nuly v Tampere (kde mě hned po příletu přivítalo neskutečně husté sněžení). Cesta byla celkem utrpení, protože jsem měl slušnou rýmu a bolení v krku a myslel jsem, že mi praskne hlava, když letadlo klesalo na přistání. A uši, ty mi odlehly až v pondělí ráno :-)

Pondělní výhled z okna - pořád sněží...

Celkově skvělé soustředění, až na pár výpadků hodně nadějné výkony. Naprostá spokojenost. Teď si pořádně odpočinout a zase začít pracovat směrem k Tiomile.

Schody, schody, schody

Poslední sobotní mapový trénink byl dost šílený. Protože je v Tampere pořád zhruba čtyřicet centimetrů sněhu, tak se zase běhalo ve městě a tentokrát padla volba na čtvrť Pispala, na druhém konci vršku Pyynikki, než se běhá úterní trénink kopců.

Je to čtvrť plná schodů, protože silnice by tu prostě měly moc velký sklon. No a v tomhle jsme běhali. Nějak jsem zřejmě nepochopil finské pokyny, protože trénink byl v podstatě o tom, že se rychle běželo na mapový start (po schodech nahoru nebo dolů), pak jedna dvě kontroly (po schodech nahoru nebo dolů), krátká pauza a zase další rychlý běh na start. A tak několikrát dokola. No prostě nic čeho bych se asi normálně účastnil, když je všude samý led.

Dva z úseků (čárkovaná cesta na start, která se běžela rychle, a pak kontrola či dvě)

Ke konci už jsem měl opravdu jazyk na vestě, protože po tom šíleném sprintování po zasněžených a namrzlých schodech nahoru a dolů ze mě přes tu zimu doslova tekl pot. Botasky se neukázaly jako nejlepší volba, ale dráždit paty orientkami se mi taky nechtělo, tak jsem aspoň pořádně potrénoval běhání na klouzajícím povrchu. A popravdě jsem rád, že jsem pokynům nerozuměl, protože bych asi jinak přišel o hodně zajímavý a náročný trénink, který se bude určitě hodit.

Úterní trénink kopců

Protože už jsem usoudil, že paty jsou v dostatečné kondici, tak už jsem tentokrát přemlouvání trenéra neodmítl a vyrazil na úterní trénink kopců na Pyynikki (zalesněný kopec kousek od centra). A jelikož je to společný trénink pro elitní běžce z oblasti Tampere, bylo tam opravdu dost kvalitních lidí.

Základem jsou rychlé poloviční okruhy od břehu jezera na vršek kopce, ze kterého se pak sbíhá po schodech zase dolů. Délka jednoho výběhu je zhruba 1,3 km a vystoupá se 70 výškových metrů. Začíná se relativně pohodovým tempem okolo 6:30, ale poslední, pátý výběh, jsem běžel za 5:45 a to už se čtyřmi předchozími v nohách na uklouzaném sněhu nebyla žádná sranda.

Trasa okruhu (od zálivu dole uprostřed)

To ale není všechno, bez jakékoli zastávky se pokračuje na minutovky do kopce maximálním tempem. Naštěstí taky jen pětkrát. No ale i tak už jsem poslední vyloženě mlel z posledního. Ale na vůli jsem to zvládl. Už teďka ale tenhle trénink nemám rád, takže zřejmě bude hodně kvalitní... Takže další úterý zase (když nebudou trochu vyprovokované paty protestovat).

Kotileiri #2

Po šesti týdnech má Pyrintö v Tampere další domácí soustředění. To poslední vlastně zahájilo mé problémy s patami, ale doufám, že to současné je zase uzavře.

V pátek byl opět spíš takový motivační trénink, orienťák v budově sportovního institutu, takže jsem si dopoledne ještě zařadil běžkování v čerstvě napadaném sněhu. Ale halový orienťák rozhodně stál za to. Zkušeně jsem už sice nepostoupil z kvalifikace, když jsem se minutu pokoušel pochopit na mapě, jak se dostat do prvního patra na svoji první kontrolu. Ostatní to ale neběželi poprvé, takže by to i tak bylo bez šance. Nicméně jako zpestření super, možná by stálo za to někdy něco podobného uspořádat i u nás.

Mapa trati

Část terénu (na mapě výše pravá polovina)

A aby to nebylo tak jednoduché, na finálový běh, do kterého postoupili jen dva nejlepší, kteří navíc startovali najednou, se zhaslo. A sálový orienťák potmě, to má ještě úplně jiné grády, což ocenilo i četné publikum.

A halový orienťák ve tmě, jen za svitu čelovek

V sobotu už se přešlo do trochu drsnějšího tréninku a přišel na řadu Pyynikki testijuoksu, testovací běh na už známém okruhu. Byl to první rychlý běh asi po měsíci a čtvrtý běh venku, takže jsem to chtěl hodně šetřit. Když mě ale na startu začaly předbíhat i holky, tak jsem nevydržel a přeci jen zrychlil. Protože jsem to ale přeci jen trochu zadržoval, tak tentokrát jsem výšlap do schodů překonal bez problémů a na rovině za ním se mohl pořádně rozeběhnout.

Druhá polovina schodů, které se vybíhají

A světe div se, čas lehce přes 30:40, což je jen o necelou půlminutu horší než před zraněním. Když to vezmu kolem a kolem (nešel jsem úplně na krev, na sněhu jen v botaskách a den předtím jsem rozhodně neodpočíval), tak to byl výkon minimálně na stejné úrovni! Zdá se, že ten objem tréninku, co jsem si v minulých týdnech naložil, se přeci jen vyplatil.

Odpoledne pak už přišla na řadu jen hodinová mírná. Zítra je dopoledne v plánu běžkování a večer florbal. Vypadá to na další výživný víkend a díkybohu doufám, že konečně i s nohama v pořádku.

Konečně zase ven

Už je to skoro měsíc, co mi problémy s patou brání pořádně běhat (ono to tak dva týdny stejně v Tampere kvůli -25 venku nešlo), a tak poctivě točím rotopedem v posilovně nebo jezdím na běžkách. Protože už ale nohy dobře reagují na běhání v teple, ať už na páse nebo při florbalu, rozhodl jsem se je v sobotu otestovat i venku na mapovém tréninku. Teploty okolo -8, takže skoro jako na jaře.

Protože je v lese okolo třiceti centimetrů sněhu, tak Finové konečně přeřadili z běhání v hlubočáku do města, což byla taky jedna z podmínek mé účasti. Přeci jen jsem ty nohy nechtěl dráždit až přes moc.

Mapa tréninku

Trénink nakonec stál rozhodně za to. Oběhl jsem ho spíš svižnějším během než v opravdové rychlosti, ale hrozně mě bavilo zase po nějaké době používat mapu. S během na shromaždiště a zpět se to celkově vyšplhalo na skoro devadesát minut, takže i v tomhle ohledu solidní trénink.

A nohy zatím reagují dobře. Žádné předčasné oslavy ale rozhodně nebudou, to jen jestli to tak vydrží aspoň několik dní běhání. Už předtím se mi totiž zdálo, že je vše OK, ale po pár dnech se ukázalo, že ještě ne. Takže to nehodlám s návratem k pořádnému běžeckému tréninku nijak uspěchat.

Na běžkách na Taivalpirtti

Ještě než padly na Tampere těžké mrazy (-23 až -26 přes den), ve kterých už se na běžkách moc jezdit nedá, stihl jsem ještě první delší výjezd na klasičkách mimo hlavní trati (rozuměj jen ve stopě pro klasický styl). Cíl byl jasný - chata Taivalpirtti, v překladní Zimní farma, na kterou vedou všude ukazatele.

Ekologicky šetrné značení stop

Cesta má na délku asi 25 kilometrů a tam a zpět se jede jinou cestou, takže to vypadalo hodně lákavě. Jakmile jsem opustil hlavní trati, začalo to být pěkně náročné, protože stopa vede lesem a přes spoustu malých kopečků, takže se na ní nedá pořádně rozjet.

Cíl cesty, který vlastně ležel ještě před její polovinou

Cesta mi nakonec zabrala přes dvě a půl hodiny (a to jsem se rozhodně neflákal!) a na konci už jsem měl jazyk na vestě. Ale rozhodně to stálo za to, jízda zasněženým lesem a bažinami rozhodně jednotvárná nebyla a jakmile to jen teploty trochu umožní, tak se rozhodně vydám znovu.

U téhle bažiny končily moje letní výběhy (dál už se mi brodit nechtělo), v zimě ale nic poznat není krom občasného ledu koukajícího pod sněhem

A závěrečná fotka pro zasmání - aneb jak se jezdí v takřka mínus dvaceti

Běžkování v Tampere

Od minulého poněkud obecnějšího příspěvku o tom, jak to vypadá s běžkováním v Zemi tisíce jezer, trochu konkrétněji do Tampere, přesněji na tratě u čtvrti mého nového bydliště, která se jmenuje Hallila. V okolí Tampere je příležitostí více (třeba v lese Kauppi jsou hodně náročné tratě certifikované FIS), ale zatím jsem se ještě jinam nevypravil.

Pro Finy není problém nahrnout do podchodů sníh a tak značně protáhnout délku tratí jejich pospojováním

Důvod je nasnadě - na začátek stopy (bruslařské i pro klasiku) to mám slabých 800 metrů. No a odtud se dá pokud se všechno objede tam a zpět najet hodně přes dvacet kilometrů bruslením. A možnosti na klasiku jsou v podstatě nelimitované, můžu se vydat do všech okolních měst jako je Kangasala či Valkeakoski (15 respektive 30 kilometrů vzdušnou čarou). Pro klasičky tedy v podstatě mnohem víc, než jsem schopný tam a zpět najet.

Tratě v mém okolí (na klasikové navazují další tady nezobrazené) - na bruslení čárou se zuby - pro nějakou představu o délce má okruh vlevo uprostřed 4,3 km - zdroj: web města Tampere

A to jednak protože stopy pro klasiku jsou už zpola spíš od turistů než že by byly projeté. Vlní se lesem, takže často místo skluzu přijde na slovo soupaž. No a pro tratě celkově platí, že jsou hodně kopcovaté. Ne ve smyslu českých dlouhých výjezdů a sjezdů, ale malých kopečků. Ty jsou někdy hodně prudké, ale vyjedou se rychle. Stejně rychle jako je za vámi sjezd. Nehrozí tak, že by se nedaly vyjet na jeden zátah, ale po nekonečném ježdění nahoru a dolů celkem rychle dojdou síly. Takže trénink opravdu vydatný.

Jak vypadá taková stopa pro klasiku

Běžkování ve Finsku

Běžkování je Finsku jedním z hlavních sportů a není se čemu divit. Když okolo listopadu obvykle Finsko zapadne sněhem, tak se z něj nevyhrabe to března a někdy i o něco déle. A tak krom bruslení je běžkování vlastně jediná pořádná venkovní aktivita, která se dá na severu dělat (v mínus dvaceti je to už z mé zkušenosti víc než extrémní).

Je libo říznout stopu přes jezero?

Vzhledem k výše uvedenému jsou tak podmínky pro běžkování v okolí každého většího i menšího města vpravdě luxusní. Připravované tratě mají hodně vysokou kvalitu (u větších měst/středisek jsou upravované klidně denně pokud nasněží) a samozřejmě délku. A pokud holdujete i klasičkám, tak se stopy táhnou prakticky od města k městu.

Jelikož je poměrně brzo tma (v Tampere na začátku ledna klidně o půl čtvrté odpoledne a čím víc na sever, tím samozřejmě dřív), je spousta tratí osvětlených. Z logiky věci jsou to samozřejmě jen ty pořádné (rozuměj  dost široké i pro bruslení), ale i tak se jejich délka může šplhat do menších desítek kilometrů.

Nebo noční projížďku?

Ty, které poslední řádky natěšily na noční běžkování, ale musím i trochu odradit. Věřte mi, že v dvaceti pod nulou se v noci jezdí mnohem hůř než za světla a zima přestává být snesitelná i v hodně vrstvách oblečení. Na druhou stranu, až ke konci února teploty trochu stoupnou, už zase bude dlouho světlo, takže taková bomba to ve výsledku taky není.

A perlička na závěr - víte, že je ve Finsku několik běžkařských tunelů? Tedy krytých běžkařských tratí, ve kterých se dá běžkovat klidně i létě? Takže až budete chtít v červenci potrénovat, víte kam se vypravit...

Toť vše? Samozřejmě ne - brzy o tom, jestli mám tratě do kilometru od baráku nebo ne. Jak rychle se tu jezdí nebo jestli se tu dá natočit dvacítka bruslením, aniž by se jedním místem projelo víckrát než tam a zpátky.

Saunování v zimě a na vlastní kůži

V rámci neohroženého investigativního poznávání místních zvyklostí a výstřelků (viz můj předchozí článek o  saunování, který pro získání vědomostí doporučuji přečíst jako první) jsem podlehl svodům svých nových domácích a vyrazil s nimi do veřejné sauny u jezera Kaukajärvi.

A přes Tampere přecházela teplá fronta

Abych se přesvědčil, že Finové skutečně chodí po sauně zchladit se do díry vysekané v ledu, jsem neváhal nasadit vlastní život. A když mi po cestě Juho-Veikko tvrdil, že chodí každý týden, tak jsem pojal podezření, že to asi opravdu myslí vážně.

Pohoda, ne? Přeci byste nevěřili, že bych tam opravdu vlezl...

Pro rozjezd jsme šli jen do sauny, ve které bylo méně než 100 stupňů, takže na finské poměry spíš provětrávaná místnost. Navíc ani neobsazená nějakým sebevrahem polévajících každých deset sekund kamna.

No a pak ven. S pantoflemi to nakonec nebyl takový extrém jako na tréninkovém kempu na Jukolu, kde jsme šli dvě stě metrů v pěti stupních bosí (takže vymrzlá voda vlastně byla dost teplá). A šup do vody, udělat pár temp (aby se neřeklo a naopak já mohl říkat, že jsem i plaval) a ven, dokud ještě nohy aspoň trochu ohnu.

No vlezl jsem tam

Nakonec se mi to moc líbilo a zařekl jsem se, že to brzo zkusím zase. Sranda a regenerační účinek byly rozhodně nezanedbatelné...

Saunování

Staré finské přísloví říká: "Jos ei sauna, terva ja viina auta, on tauti kuolemaksi." 

"Když pití, dehet ani sauna nepomohou, nemoc je smrtelná."

Pokud je u nás saunování leckdy luxusem, pak ve Finsku leckdy nutností. Saunu najdete snad úplně všude. I na mém studentském bydlení jedna na budovu je. Je to prostě součást kultury důležitá jako máloco jiného.

Tradiční finská sauna je poněkud jiná, než si ji asi většina z nás dokáže představit a i v samotném Finsku na ni moc nenarazíte. Říká se jí kouřová sauna a princip spočívá v tom, že uvnitř ní je ohniště s kameny, pod kterými se zapálí oheň, aby se nahřály a sálaly teplo. Přídomek kouřová nemá náhodou, protože chatičce, ve které je, chybí komín. Když se sauna dostatečně, třeba po dopoledni, vyhřeje, oheň se nechá vyhasnout a kouř vyvětrá ven. Rozehřáté kameny se pak už postarají o dostatečné teplo na dlouhý večer.

Typická finská veřejná sauna za zimního mrazivého večera - vedle jezera a plná Finů

Mnohem větší klasikou jsou ale dnes elektrické sauny - na které narazíte i u nás doma. Ty aspoň trochu lepší i hromádkou kamení nahoře, nejen odkazujících na historické kořeny, ale i pro účinnější polévání vodou.

Sauna roztopená na finský způsob klidně šplhá ke sto stupňům, a tak pobyt uvnitř může být naplněn opravdu intenzivními pocity. Finové samozřejmě sedí, co nejvýše - hlavně aby ukázali, že vydrží víc, ale také proto, že účinek takového saunování je mnohem vyšší, než při i mnohem delším sezení na nižší úrovni. Doporučená doba se pohybuje okolo 7-20 minut a správné zakončení je rozhodně jedině v pořádně ledovém finském jezeře!
K saunování se samozřejmě váže celá řada zvyklostí a tradic. Když lijete vodu na kamení, neměli byste saunu opustit předtím, než přejde vlna horka to následující. Do správné sauny se chodí bez plavek - výjimkou jsou samozřejmě ty smíšené. A konečně, sauna, je jedním z míst, ve kterých se i Finové rozpovídají a hýří otevřeností.

Sněhobílé Tampere

Za poslední dva dny v Tampere napadlo nějakých patnáct centimetrů sněhu a Finové se radují, že konečně přišla zima. Chodníky neprohrnuté, silnice jak kde - ale tady to zjevně nikoho nestresuje :-)

Poslední čtyři fotky jsou z dnešního běhání, během kterého jsem byl otestovat jak bude bolet pata. Vypadá to dobře, sice mě zase pro změnu bolí ta druhá, ale doufám, že z toho zítra už nic nebude.

Kotileiri

Ani jsem se v Tampere nestihl v novém roce pořádně rozkoukat a hned jsem byl zapojen do lednového "domácího" soustředění (neboli kotileiri). Přes moje očekávání byl program hodně volný a málokdo šel všechno (teda asi jen já :-D).

Program začal pátečními sprintovými štafetami v asi nejhezčím lese v Tampere, Kauppi, což je shodou okolností hned vedle mé školy. A jako rozehřátí bylo půl hodiny fotbalu ve sněhu. Rychlostně jsem se cítil celkem dobře, ale jinak jsem byl dost unavený, takže i na těch krátkých 1,5 km okruzích jsem ke konci musel už dost tlačit na pilu.

Devět hodin ráno a v Tampere začíná pomalu svítat

Opravdový tvrdý trénink ale přišel s dalším kolem testovacího běhu okolo vršku Pyynikki, který už jsem jednou běžel na konci listopadu. Vzhledem k tomu, že nasněžilo a já byl pořád pěkně utahaný po cestě na sever, tak jsem na svůj nejlepší čas zdaleka nestačil a zaběhl okolo 30:20 (i tak nějaké třetí místo, ačkoli zas tak dobrých běžců na startu nebylo). Pak následovalo několik hodin týmového srazu zakončeného ukázkou Pilates.

Neděle byla náročná hlavně délkou - ráno jsme běželi přes dvě hodiny sněhem (vesměs po pěšinkách) vytrvalost. A večer na to navázali hodinou a půl florbalu. Slušná dávka. Bohužel hlavně pro moji achilovku (respektive patu), která večer vypověděla službu. Bohužel lehký zánět.

Takže poslední dva dny jsem strávil v posilovně na rotopedu a veslařském trenažéru, abych jí dal odpočinout. Naštěstí se vše dobře vyvíjí, tak počítám, že se brzy vrátím ke klasickému tréninku.