Od minulého poněkud obecnějšího příspěvku o tom, jak to vypadá s běžkováním v Zemi tisíce jezer, trochu konkrétněji do Tampere, přesněji na tratě u čtvrti mého nového bydliště, která se jmenuje Hallila. V okolí Tampere je příležitostí více (třeba v lese Kauppi jsou hodně náročné tratě certifikované FIS), ale zatím jsem se ještě jinam nevypravil.
Pro Finy není problém nahrnout do podchodů sníh a tak značně protáhnout délku tratí jejich pospojováním
Důvod je nasnadě - na začátek stopy (bruslařské i pro klasiku) to mám slabých 800 metrů. No a odtud se dá pokud se všechno objede tam a zpět najet hodně přes dvacet kilometrů bruslením. A možnosti na klasiku jsou v podstatě nelimitované, můžu se vydat do všech okolních měst jako je Kangasala či Valkeakoski (15 respektive 30 kilometrů vzdušnou čarou). Pro klasičky tedy v podstatě mnohem víc, než jsem schopný tam a zpět najet.
Tratě v mém okolí (na klasikové navazují další tady nezobrazené) - na bruslení čárou se zuby - pro nějakou představu o délce má okruh vlevo uprostřed 4,3 km - zdroj: web města Tampere
A to jednak protože stopy pro klasiku jsou už zpola spíš od turistů než že by byly projeté. Vlní se lesem, takže často místo skluzu přijde na slovo soupaž. No a pro tratě celkově platí, že jsou hodně kopcovaté. Ne ve smyslu českých dlouhých výjezdů a sjezdů, ale malých kopečků. Ty jsou někdy hodně prudké, ale vyjedou se rychle. Stejně rychle jako je za vámi sjezd. Nehrozí tak, že by se nedaly vyjet na jeden zátah, ale po nekonečném ježdění nahoru a dolů celkem rychle dojdou síly. Takže trénink opravdu vydatný.
Jak vypadá taková stopa pro klasiku
Žádné komentáře:
Okomentovat