Vánoční sprint '11

Rok se s rokem sešel a já se účastnil další ZHL. Tentokrát jsem se opravdu těšil. Zaprvé to byl první sprint po víc než půl roce (včetně tréninků) a zadruhé počasí bylo opravdu pěkné a mnohem lepší než ta věčně se klouzající obleva v Tampere.

Při odběhu od jedné z kontrol (lampion vpravo uprostřed) - foto: Kade

A závod to byl opravdu pěkný, hodně běžecký a tedy mapově jednoduchý, ale to bylo přesně to, co jsem tréninkově potřeboval. Běžel jsem čistě, bez nějakých chyb, jen nějaké lehčí ztráty na volbách a na pár zásekách, kdy se mi nechtělo přeskakovat plot (či razit kontrolu přes něj), a tak jsem překážky raději oběhl. Celkově ale hodně plynulý výkon. Ke konci mi začaly trochu docházet síly, protože v opravdové rychlosti už jsem kvůli počasí ve Finsku nějakou dobu netrénoval.

Mapa s mými postupy

Ztráta tak byla o něco větší, než bych čekal, 54 sekund na vítězného Edu Šmehlíka, který byl rozhodně daleko nad moje síly i za lepších podmínek pro mě. Ostatně celá první trojka zaběhla hodně pěkný výkon, kterým odskočila daleko dopředu.

Nicméně očekávám, že to na jaře nebude moc jiné, Finsko mě asi bude stát trochu rychlosti (ačkoli tréninky na rychlost budou nadále mojí prioritou). Ale sprinty, ačkoli jedna z mých nejoblíbenějších disciplín, vždycky narážely na moje přirozené rychlostní limity. Pokud to tak vyměním za lepší běžeckou a mapovou kapacitu pro middle a hlavně klasiku se štafetami, tak to bude stát za to. A mapová stránka už je přitom už teď úplně někde jinde, tak ještě zlepšit běžecké výkony.

Vánoční stromky

Za pár dní už pomalu zamířím domů, ale ještě jsem se stihl účastnit jedné z tradičních akcí elitních skupin běžců Pyrintö, tahání vánočních stromků z lesa. Za poslední dny nasněžilo, takže jsem se pořádně oblékl ve vidině, že pěkně promrznu. Nicméně tahání stromků sněhem mezi balvany dokáže pěkně zahřát, takže s tímhle jsem rozhodně problémy neměl.

Sklízeči

Celkem nás asi deset tahalo po nějaké dvě a půl hodiny občas po kolena ve sněhu. No prostě sranda. Ale pro Pyrintö docela důležitý zdroj příjmů vzhledem k tomu, že si vše od pokácení po prodej zajišťuje samo a stromky dostane zdarma od energetické společnosti z pod jejíhož vedení jsme je tahali. No a takový stromek se ve Finsku na Vánoce prodává okolo 40 eur. Takže těch 30-40, které jsem dotáhl sněhem k silnici, je pořádný příspěvek. Kdyby to byla brigáda pro mě, tak by hodinová sazba byla hodně slušná! :-D

No myslím, že pár set jich za ten den celkově bylo

No a krom zásluhy o dobrou věc to byl i slušný trénink na celé tělo. Ono táhnout dvou až třímetrové stromy hlubočákem dá zabrat všemu od nohou po ramena a ruce. Jsem zvědavý, jestli zítra nebudu mít problémy zvednout hrnek s čajem. :-)

Veselé Vánoce!

Počasí šampiónů

Sezóna skončila, nový tréninkový rok je tady, takže je třeba opět tvrdě trénovat. Já se teprve rozjíždím kvůli posunutému odpočinkovému období, ale tenhle týden už tréninky opravdu stojí za to. Nicméně ruku v ruce s tím pomalu přichází to Tampere i zima, takže podmínky přestávají být tak ideální jako ještě před pár dny. Dnes dokonce přešla přes město první lehká sněhová bouře, takže jsem si užil i trochu divokého počasí.

A přesně k tomu se vztahuje i tenhle příspěvek. Protože takovéhle počasí podle mého názoru odděluje ty, co to s tréninkem myslí opravdu vážně, a ty, co tolik ne (ačkoli trénovat mohou opravdu hodně a být na vrcholové úrovni). Ti druzí si totiž jednoduše odůvodní, že běhání ve sněhové vánici a prudkém větru je hloupost a že by v něčem takovém ani nikdo netrénoval.

Vánice v Tampere

Což je samozřejmě hloupost. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé všichni netrénují na stejném místě, takže je dost vysoká šance, že jinde mají podmínky minimálně normální. No a zadruhé, kdo to myslí vážně, tak trénuje i ve vánici (když není absolutně extrémní - což, ruku na srdce, je u nás situace tak jednou za deset let).

Nedávno jsem četl pěkný článek o motivaci lidí pracujících na volné noze, který by šlo krásně uplatnit i na sportovce. Krátce řečeno, ti na nejvyšších stupních na nich nejsou kvůli talentu, toho je mezi lidmi obecně spousta. Ale kvůli usilovné dřině a ochotě na sobě pracovat nad rámec předepsaného tréninkového plánu (vztaženo na orienťák). Takovým lidem nejde o to odtrénovat, co mají, či si objektivně vysvětlit, proč zrovna dnes vynechat, ale posunout své schopnosti a maxima. Proto jim nejde o to splnit nějaké součty, i když ty mohou být taktéž motivující, ale vidět na sobě posun kupředu.

Proto říkám sněhovým vánicím, lijákům, prudké oblevě a podobně, počasí šampiónů. Protože ty během něj nenaleznete doma na gauči...

Dlouhé postupy

6. prosince je ve Finsku státní svátek, takže byla další příležitost vyrazit na nějaký ten mapový trénink mimo samotné Tampere. Volba padla na terén kvalifikace middlu MS 2001 a na dlouhé postupy. Trať 10,5 km (s vynechanými semiopen plochami, které by mnohé usnadňovaly) a hlavně totálně jiné podmínky. Jak to? No už nám tu nasněžilo.

Takhle to vypadalo v lese v sobotu

A takhle už v úterý

Sníh přišel o víc než měsíc později než loni, takže naštěstí si ho tady moc neužiju, než odjedu domů. No uvidíme na jaře, kde straší s koncem dubna jako dobou, kdy i většinou roztaje. Zatím je tu jen pár centimetrů, což nijak nebrání v běhání, ačkoli už trochu klade odpor a hlavně není pořádně vidět co je pod nohama. Tedy pro achilovky příjemné brodění se bažinami nebo klopýtání přes schované kamení.

Mapa s postupy

Začátek se mi moc nedařil. První kontrolu jsem těsně minul a na třetí jsem zahučel do klasické paralelní chyby. Pak už to kupodivu začalo až podezřele jít (na čtyřku jsem se na louce vracel, protože na daný potok jsem si opravdu netroufl) a kontroly naskakovaly s minimálními zaváháními. I tak jsem si ale v lese pobyl krásných 102 minut a doběhl už pěkně hotový. Nebyl to jednoduchý terén ani běžecky ani mapově, jen co je pravda. Ale další super trénink, to rozhodně.

Mäki-Suunnistus

Pokračujeme v pravidelné lekci finských terénů, tentokrát pod heslem mäki (kopec). V tomto případě se tedy sobotní mapový trénink nesl ve variaci na klasické mapové seběhy následované ostrým výběhem do kopce. To vše okořeněné hromadným startem i farstováním na každém ze šesti okruhů. Hodně slušná konkurence a stavitel Antti Harju (kouč Kalevanu Rasti), to nemohlo skončit jinak než hodně solidní makačkou.

Mapa všech šesti okruhů

A záhul to skutečně byl, jak by potvrdilo moje pravé lýtko, které v neděli rozhodně nechtělo poslouchat poté, co mi v něm zbytek soboty neustále cukalo. Tedy až do návštěvy vždy vše zachraňující sauny. Ale zpět k tréninku. Odehrával se vesměs v celkem čistém lese, což je na okolí Tampere unikát, samozřejmě čistém na finské poměry. Pauzy mezi okruhy byly okolo minuty, takže vzhledem k tomu, že se naplno běhalo i do kopce a rozhodně ne v pohodovém tempu, to byl docela dost náročné.

Ale docela jsem se držel a nebyl vždycky poslední, takže rozhodně spokojenost. Chlapi, co tam běhali, nebyli rozhodně žádná ořezávátka, takže držet s nimi krok je po těch čtyřech měsících tady super pokrok. Tak teď jim jen za další čtyři ukazovat záda :-)

Pyynikin testijuoksu

V sobotu byl na programu první testijuoksu - testovací běh na vršku Pyynikki. Počasí vyšlo (po dlouhé době svítilo slunce a teploty byly okolo 5-6 stupňů), takže skoro ideální podmínky na to oběhnout si tuhle skoro 8 kilometrů dlouhou trať. Běželo se hromadným startem a celkem slušným tempem. Já jsem se snažil trochu propracovat dopředu, ačkoli jsem trať vůbec neznal, takže vedení jsem se spíš vyhýbal.

Trať běhu

Okolo poloviny se vybíhá prakticky od jezera nějakých odhadem 50-60 výškových metrů po slavných schodech, na kterých v zimě trénují hokejisti (nosí si jeden druhého na zádech). Tam všichni znatelně zpomalili (v podstatě až do chůze), zatímco já to neznale vyběhl pěkně po špičkách nahoru. Trest přišel záhy na dvoukilometrové atletice po prakticky rovné silnici. Totálně jsem ztuhnul, ale na vůli jsem dokázal tempo celkem udržet.

Výhled z Pyynikki snad dává trochu tušit, že to není úplná rovina (schody bohužel vyfocené nemám) - tahle fotka je ze začátku srpna, mimochodem

Nakonec jsem doběhl čtvrtý, porazil pár borců z Punakone týmu (elitní mužský tým Pyrintö), a čas měl okolo 28:45. To na první pokus rozhodně není špatné, ačkoli podmínky byly skutečně ideální. No uvidíme, jak se to vyvine až se na tenhle testovací okruh dostanu příště (asi v lednu a asi už za sněhu).

Mapový trénink Särkijärvi

Nová tréninková sezóna se pomalu rozjíždí a s ní i společné tréninky několika klubů v Tampere a okolí. Jedním z takových byl i sobotní one-man relay na mapě Särkijärvi asi 60 kilometrů severně od Tampere. Moc krásný čistý les, terén ne zas tak mapově náročný. Zato běžecky to bylo opravdu ostré tempo - běh v kontaktu vždycky nutí jít naplno a dobré 3/4 trati jsem pořád běžel s dost slušnými běžci, takže ani trochu nešlo polevit.

Mapa tréninku

Celá trať se skládala ze dvou polovin, které ještě byly rozděleny do dvou okruhů. Na konci druhého okruhů se daly otestovat volby postupů (povinně jednou po cestě a jednou terénem). Docela se mi dařilo a celých 10 kilometrů (včetně 2km meziběhů) jsem šel lehce nad 70 minut, což rozhodně není špatný čas na to, že tři týdny předtím jsem pořádně netrénoval.

Jukola kemp

Přestože teď poctivě plním plány odpočinkového období (= skoro neběhat), tak pozvánce na menší tréninkový kemp Tampereen Pyrintö v terénech Jukoly příštího roku jsem neodolal. Ostatně, bylo mi přislíbeno, že to bude jen pohodové nenáročné soustředění.

No už první trénink - nočák - mě upozornil na čem do příštího roku pracovat, protože v nočních je to skutečně slabota. Je mi ale jasné, že tohle se za jednu tréninkovou sezónu dotáhnout nedá, nicméně rozhodně na tom chci letos zapracovat. No ale po nočním jít do sauny a do jezera (venku pět stupňů) pak rozhodně za ten protrpěný trénink stálo.

Mapa nočáku

Pak přesun do hotelu ve Vantaa (ano, Jukola je za rok prakticky hned vedle letiště Helsinek), na pozdní večeři a spát. Nutno říct, že se mi běhání na severu opravdu líbí, protože takové luxusní ubytování jsem na soustředění předtím nikdy nezažil :-)

Druhý den byl hlavní ostrý trénink, opakované starty v dalším sousedním terénu Jukoly. Je jasné, že to příští rok bude pekelně rychlé, les je hodně čistý se skvělou viditelností. Převýšení spíš menší, takže průměry na kilometr půjdou hodně nízko. No a všudypřítomné skalní plošiny tomu dodávají punc pěkného finského terénu. No a poté už jen týmový sraz a volno, další fáze nebyla, přeci jen teď zrovna není vrcholné tréninkové období, takže jsme to rozhodně nehrotili.

Mapa z opakovaných startů (viz čísla vlevo) - chyby na 6. a 9. kontrolu, jinak čistě a v maximální tempu

No a v neděli byl na pořadu výběh po národním parku Nuuksio. Necelé dvě hodinky rozhodně zadarmo nebyly, ale stály za to, moc pěkné místo na běhání, bez nějakých strhujících výhledů, ale s krásným vesměs čistým lesem a skalními plotnami.

Takže celkově super tréninkový kemp, nakonec přeci jen ne zrovna úplně nenáročný, ale rozhodně přínosný. Nové zkušenosti s terény a první výraznější tréninky do nového roku.

Výsledky, výsledky

Uplynulý tréninkový rok nepřinesl jen kvalitní trénink, ale i další zlepšení výkonů na závodech. Jarní sezónu jsem ostatně už z hlediska výsledků shrnul v tomto článku, takže nemá cenu se tu moc opakovat. Nejlepším výkonem roku je pořád český pohár na klasice ze závěru jarní sezóny. Na podzim jsem ostatně moc super výkonů nepřidal, protože ve Finsku jsem často hodně chyboval a spíš se rozkoukával. Nicméně na samotném konci jsem myslím ve třech štafetových závodech předvedl, že i podzim byl letos povedený.

Pokud bych měl seřadit Smålandskavlen, MČR šfafet a družstev podle spokojenosti s výkony, tak by to byl opravdu těžký úkol. Všechny tři závody jsou pro mě celkem úspěšné a pokud některý v jistém ohledu zaostává, tak to v jiném zase dohání.

• MČR štafet - to bylo nejslabší běžecky a i na mapě jsem se trochu rozkoukával, přeci jen to byla dost změna oproti Finsku.
• MČR družstev - drobná zaváhání a mírná únava, celkově ale docela čistý závod.
• Smålandskavlen - z této trojice asi běžecky nejlepší, pár chybek ale bylo a spokojenost mi kazí i delší farsty, které mě ve výsledkové listině posunuly dozadu (přeci jen to člověka moc nepotěší, že dostane víc, než by si běžecky i mapově zasloužil - i když ví, že to bylo kvůli farstám).

MČR družstev - foto: Kade

Co se týče zbytku podzimních závodů, tak ty nelze moc objektivně hodnotit. Výsledky ani výkony sice nebyly nic moc, ale víceméně jsem s nimi byl tehdy i teď celkem spokojen, protože každý další z nich vždycky přinesl nějaké to výraznější zlepšení. A přiznejme si, na běhání ve finských terénech jsem rozhodně ze začátku mapově ani běžecky neměl - alespoň tedy na vyšší úrovni. Závody tak byly spíše o zkušenostech a ty skutečně i přinesly, takže s nimi jsem rozhodně spokojený.

Rozhodně tak tenhle rok musím prohlásit za extrémně povedený. Konečně se vydařily obě sezóny, jarní a podzimní, a s ohledem na celkový výkonostní skok to byl i můj nejlepší závodní rok, který jsem kdy ze závodního hlediska měl. No a protože mi prodlužili studium v Tampere i na jarní semestr, očekávám i příští rok další výrazný posun hlavně v práci s mapou. Pomalu ale končí čas bilancování a přespříští týden už bude na čase s tím začít i něco reálně dělat.

Součty, součty, součty

Tak kompletní tréninkový rok 2010/2011 je za mnou, co jsem natrénoval, to jsem natrénoval a už to nejde změnit. Letos to ale stálo za to - vždyť před pár dny jsem oslavil naběhané čtyři tisíce kilometrů. Samozřejmě kilometry nejsou to hlavní, letos jsem o víc než čtvrtinu zvedl trénink v rychlosti a vůbec se snažil běhat v trochu lepším tempu, takže to i přes pobyt ve Finsku naskakovalo mnohem rychleji.

I dráha mi letos vyšla - 16:17 bylo zlepšení o dvacet sekund

Co je tedy asi mnohem zajímavější je 492 hodin zátěže (zvýšení asi o 12%) a 352 hodin běhu (zvýšení skoro o 20%). Skok v hodinách nebyl tak velký, protože loni jsem docela často chodil hrát různé míčové hry nebo jezdil na kole, k čemuž jsem se letos bohužel výrazněji nedostal. Co mě zvlášť těší, a byl to i jeden z tréninkových cílů na letošek, byl skok v regeneraci na 168 hodin (hlavně protahování), což je o nějakých 55% víc než loni. A myslím, že to opravdu prospívá. V rychlosti (střední intenzita a výš + běžecké závody) jsem se dostal na 33 hodin (skok o pěkných 30% nahoru). Na mapových trénincích a závodech jsem strávil celkem 80 hodin (opět třetinový nárůst), za což je zodpovědné zejména Finsko - a nutno říct, že to je při mých závodech opravdu poznat, ty tři měsíce mě posunuly úplně na jinou úroveň.

Takže s uplynulým rokem po tréninkové stránce určitě spokojenost. A rozhodně je s čím se srovnávat v roce novém, ačkoli to bude hodně náročné vzhledem k tomu, že jsem sezónu skončil teprve v neděli, a tak opravdový trénink budu začínat po odpočinku skoro o měsíc později než loni. No ale nevadí, nehoním čísla, ani kilometrová, ani hodinová, to bylo vždycky jen pro zajímavost a dodatečnou motivaci - prioritou je pocit, který budu mít až na jaře vyběhnu do lesa.

Smålandskavlen '11

Letošní podzimní sezóna byla opravdu hodně dlouhá a náročná. A hlavně skončila o skoro měsíc později, než jsem zvyklý. Celý říjen už jsem ostatně cítil, že trochu přetahuju a v nohách jsem rozhodně neměl nejlepší pocity. Protože jsem ale slíbil, že na konci října pojedu do Švédska na štafetový závod Smålandskavlen a byl jsem vybrán do prvního týmu, rozhodně jsem v posledních dnech přípravu nepodceňoval.

Podél doběhu

Vše začalo už v pátek přesunem nočním Finskem na trajekt z Turku - s ním jsme brzy ráno dorazili do Stockholmu a dopoledne se přesunuli o pár set kilometrů jižněji do hotelu ve Vimmerby. Protože jsem startoval až v neděli ráno, šel jsem si nejdřív koupit něco k jídlo a projít se po městě, abych se trochu protáhl po vší té dlouhé cestě. Večer jsem se samozřejmě byl rozběhat, a pak už jsem ležel v posteli a sledoval online výsledky mých prvních dvou úseků, které běžely z intervalového startu v noci a měly určit můj handicap pro ranní start. Bohužel se nám úplně nedařilo tak, jak jsme si plánovali a bylo z toho skoro čtrnáct minut ztráty na první Kalevan Rasti a hlavně start mimo kontakt s nějakými lepšími běžci.

Mapa se všemi kontrolami a mými postupy

No ale štafety se nikdy nevzdávají, a tak jsem přesně dle pokynů od prvních metrů běžel skutečně naplno. Les kousek od Vimmerby tomu rozhodně nebránil a jak ho popsal kouč TP, byl to park. Myslím, že u nás by k tomuhle popisu měli námitky, ale musím uznat, že viditelnost v lese byla skoro stejná jako na jakýchkoli českých závodech. Jen občas se objevila krátká náročnější mapová pasáž. Běžel jsem celkem dobře, pár zaváhání jsem vyrobil, ale nic extrémně velkého. Ztrátu jsem měl na trati dlouhé lehce přes sedm kilometrů hodně přes šest minut, ale skoro polovinu můžu přičíst farstování. Jen když se podíváte na varianty na druhou kontrolu, tak vám musí být jasné, že to na stejné délky v rámci úseku stavěno rozhodně nebylo. No ale nevadí, aspoň měli ostatní zase ty lepší kontroly.

Varianty tratí (moje farsty červeným fixem + levá větev při větvení mezi úseky) - doporučuji se zejména podívat na rozhození druhé kontroly :-)

I tak jsem ale posunul náš tým z 30. na 26. pozici, ze které se to ještě podařilo po celkových pěti úsecích tohohle závodu dotáhnout na 20. místo. To sice nebyl výsledek, který bychom si v TP představovali, ale já jsem byl se sebou spokojenný, rozhodně jsem slušně zabojoval a když to porovnám s prvními závody tady ve Skandinávii, tak vidím obrovský posun a skoro až nechápu, jak jsem mohl v některých terénech vůbec vyrábět chyby.

A je to tam

Když jsem přesně před 13 měsíci slavil v loňském tréninkovém roce 3 000 naběhaných kilometrů, byl to pro mě hodně velký mezník, protože se mi konečně podařilo prolomit tuhle hranici poněkud výrazněji a ne se jen kolem ní motat jako dva roky předtím.

A tehdy jsem v tomtéž článku slíbil, že se ještě bude na co těšit, pokud mi vydrží zdraví i Jedla jako trenér. No a obojí se povedlo - takže tady to je - dneska jsem při tréninku překonal 4 000 naběhaných kilometrů :-) Letos se tréninkově skutečně dařilo a vidět to bylo už konečně i na závodech. Uvidíme, co přinese pobyt ve Finsku (zvlášť pokud se mi ho podaří prodloužit i do jarního semestru, což zatím není jisté).

Letos je podzimní sezóna opravdu dlouhá - ještě tenhle víkend mě čekají v barvách Pyrinta švédské štafety Smålandskavlen, takže trénuji opravdu až do konce. Tréninkový rok totiž končí právě v neděli. A v pondělí zase od nuly. Předtím si ale musím dát ještě nějaký ten oddech, nabrat novou motivaci a až pak se vrhnout do nového tréninku, který mě doufám posune zase o nutný kus dál. Ačkoli 4 000 kilometrů se mi příští rok asi zopakovat nepodaří, protože pokud budu přes zimu v Tampere, tak to bude trochu náročnější se sněhem, takže přijdou na řadu spíš běžky.

Velká severní cesta

No, za dva a půl měsíce, co jsem byl v Tampere, jsem se nikam pořádně nepodíval a zatímco moji spolužáci oblétávali všechno od Rigy po Oslo (pokud teda nebyli tak přízemní, že jezdili jen po Finsku), já jsem točil kilometry, případně jezdil na závody. Nicméně všeho moc škodí, a tak jsem se rozhodl využít příležitosti a trochu se po severu rozhlédnout.

Severní Norsko

Nabídka osmidenního výletu na Nordkapp se nedala odmítnout (no dobře, odmítl jsem, ale za hodinu jsem volal zpět, že beru), a tak jsem s dalšími dvanácti lidmi vyrazil v mikrobusu a autě přes Laponsko na nejsevernější bod Evropy, z něj přes fjordy do Narviku a přes Kirunu, Oulu a Vaasu zase do Tampere. No a stálo to za to.

Úlovek fotografa divoké zvěře - králík, který se snaží nehýbat, aby na sebe neupozornil

Cesta se nakonec ukázala jako docela příjemná, moc jsem řídit nemusel, a když, tak jsem si to opravdu užíval - jako třeba cestou na Nordkapp a zpět, kde se jede na silnici ve stylu skála-vozovka-svodidla-útes do moře a člověk kroutí volantem jako divý. Prostě nádhera (a zvlášť noční cesta člověka řádné prověří). Většinou jsme spali v chatkách a ty taky stály za to, dostat pod deset eur za osobu postel, kuchyň, saunu a vše vesměs s novým nábytkem a vybavením? Tomu tedy říkám luxus.

Les ve středním Laponsku - stejně jako skoro všechny v této oblasti opravdu nádherně čistý (tohle je trochu moc řídké, protože je to relativně vysoko co se týče nadmořské výšky)

Dostalo se i na běhání a přes dvacet kilometrů v národním parku Pallas-Yllästunturi patřilo k nejkrásnějším výběhům nejen letošního roku. A taky nejnáročnějším - jen vyběhnout na vrchol Ylläs tyčící se 500 výškových metrů nad okolím, na kterém pekelně foukalo a byla už slušná vrstva sněhu, nebyla žádná sranda. Ale rozhodně to stálo za to.

Tak tohohle chlapíka by asi jen tak někdo ve volné přírodě bez pušky potkat nechtěl

No a nejsilnější zážitky?

• Cesta na skutečný nejsevernější bod Evropy (to není Nordkapp) a zejména noční návrat zpět (nechtěně) mimo cesty přes mokřady
• Bezútěšné nejsevernější oblasti Finska - tam by padla deprese na každého
• Řízení ve fjordech
• Výběh v národním parku
• Nahánění polární záře - podařilo se vyfotit jen takový slabý proužek, jinak jsme měli "štěstí" na malou aktivitu
• Polární zoo

Během téhle cesty jsem jako ostatní podlehl fotografické mánii a nasázel do foťáku krásně kulatých tisíc snímků - výběr 75 těch nejpovedenějších najdete v galerii níže nebo si ji můžete pustit jako prezentaci.

MČR štafet a klubů '11

Třetí mistrovský klubový víkend v áčkovém dospělém družstvu a poprvé i v áčkové dospělé štafetě - to byl uplynulý konec týdne a poslední mistrovské závody letošního roku. A taky 4. a 6. místo, takže jsme z toho zase vyšli naprázdno. Z toho jsem moc šťastný nebyl, ne protože jsem přijel kvůli těmhle závodům z Finska (samozřejmě nejen kvůli nim), ale protože jsou to moje nejoblíbenější disciplíny.

Na doběhu štafet - foto Lenon

Aspoň, že moje výkony se podařily. Chyby jsem každý den nějaké nasekal, ale vesměs jen hodně malé drobnosti, které se v součtu vešly mezi minutu až dvě. Z Finska jsem si dovezl hodně velkou mapovou sebejistotu a slušnou, byť ne ideální, běžeckou formu. 7. a 6. čas na úseku jsou hodně slušné výsledky, ale ještě mám co trénovat, abych mohl umístění při běhu na špičce nejen držet, ale i vylepšovat.

Mapa ze štafet s postupy

Počasí na víkend se moc nepodařilo (ačkoli to nebylo tak hrozné) a celkem mi připomínalo to finské v posledních třech týdnech, takže žádná výhra. Závody byly uspořádány jako český průměr, výšlap na shromaždiště bych si i ušetřil, ale zas tak extrémně to nevadilo. Za to uspořádání shromaždiště mohlo být i lepší, takhle to trochu ztrácelo atmosféru závodu družstev.

Mapa z družstev s postupy

Celkově jsem si tak z tohohle víkendu neodnesl moc dobré vzpomínky. Moje výkony se povedly, ale medaile nám zase unikla. Na druhou stranu jsem zase viděl spoustu přátel, takže to rozhodně za tu anabázi z Finska stálo.

Neúspěch bolí...

... a týmový obzvlášť. Ani moje celkem povedené výkony nestačily na lepší než 4. místo ve štafetách a 6. v klubech. Možná pěkná umístění, ale každý ví, že o velkou bednu jsme nebojovali.

Po doběhu 5. úseku družstev - zdroj: Pavla Myslivcová

I prohra ale může být motivací do budoucna. Nechybělo mnoho a mohl to být úspěch, nezbývá než zase rok tvrdě trénovat. Nebudu tvrdit, že letošní mistrovství štafet a klubů pro mě nebylo zklamáním - celá letošní příprava směřující k tomuhle vrcholu se nedá jen tak vyvážit pěknými výkony.

Příště už to ale vyjde, o to se postarám...

... a s turisty se tu nemazlí

Protože teď dost často trénuji rychlost, která je pro mě fyzicky i psychicky náročná, tak jsem se rozhodl dát si taky jednou trénink, který mám nejraději, ale na který se v tuhle dobu obvykle nenajde moc prostoru - dlouhou vytrvalost. Vyrazil jsem do lesa a po turistických cestách na víc než dvě hodiny někam do neznáma.

Na kraji tohohle jezera moje znalost terénu končila 

Turistické cesty tu rozhodně nejsou žádné dálnice jako u nás 

 Ale stojí to za to ...

 ... dokud nevedou bažinami - přes které jsou naštěstí položené klády ...

... a nebo taky nejsou - aneb tady moje cesta skončila

Tohle bylo krom pár modrých fáborků jediné, co napovídalo, že tudy něco vede 

A zase zpátky 

V Tampere už je nějaký ten týden podzim

Co tě doma nenaučí o běhání ve Finsku: Kvalifikační speciál

Po čase jsem nabral zase nějaké nové zkušenosti o běhání ve Finsku, takže můžu navázat na první článek o běhání tady. Tentokrát nás čeká kvalifikační speciál, ve kterém se zaměřím na některé zvláštnosti a odlišnosti kvalifikací na finské mistrovské závody (tuším, že je tu mají na sprint, krátkou, noční a klasiku).

• Start v kvalifikaci. Ve Finsku mají velmi dobře promyšlený systém kvalifikací na mistrovské závody. Startovat může kdokoliv (kdo zaplatí těch více než třicet eur startovného), ale jeho startovní pořadí se odvíjí od jeho postavení v žebříčku, takže ti podle něj nejhorší startují v úvodu. Tímto částečně nespravedlivým systémem (tratě se obvykle o několik minut zrychlují nejen startem rychlejších závodníků, ale prošlapáním cest, které v místních terénech vznikají opravdu rychle) pro běžce bez dobrého místa je ale zároveň dosaženo spravedlivého závodu pro ty, kteří skutečně mají na to běžet ve finále.

Tahle cestička v lese před závodem nebyla (a může se stát, že se klidně může vinout od kontroly ke kontrole, čímž se závod z velké části pro později startující stává takovým krosem)

• Náročnost kvalifikovat se. Úroveň elitních běžců ve Finsku je skutečně někde jinde. V podstatě tu nemůžete udělat jedinou chybu - a to vesměs ani na kvalifikaci klasiky - a pokud nejste výjimečný talent, tak už od začátku musíte běžet naprosto naplno, protože:
• Vyrovnanost kvalifikace. Protože tam, kde je u nás jeden člověk, jich je ve Finsku deset. Není problém, aby se do jedné minuty poskládalo v kvalifikaci klasiky třeba deset a více lidí. Půlminutová chyba může znamenat propad o pět šest míst a vypadnutí z šancí se kvalifikovat.
• Jednoduchost kvalifikace. Na druhou stranu jsou kvalifikační závody z mapové stránky vesměs mnohem jednodušší než finále. A to často až výrazně a neporovnatelně s českými mistrovskými závody. Vždyť stačí srovnat mapy z letošní kvalifikace na mistrovství Finska na klasice a jeho finále - kvalifikace mezi velkými kopci a bažinami po cestách, finále lesem mezi menšími kopečky...
• Startovní rozestupy v kvalifikaci. Se startovními intervaly se tu nikdo nepáře - na klasickou trať se jde po dvou minutách, na krátkou dokonce po minutě. Vzhledem k tomu, že, krom zahraničních závodníků bez žebříčkových závodů, máte díky nelosovanému startovnímu pořadí běžet se stejně výkonnostně zdatnými soupeři, tak to ani nevadí a závod se alespoň příjemně rychle odběhne.
• Délka kvalifikace. Čas vítěze je ve Finsku výrazně kratší než u nás - na krátké okolo dvaceti minut (ta má ale zároveň finále ve stejný den), na klasice čtyřicet pět minut.

Z tohohle seznamu je jasně vidět, že postoupit do finále v místních podmínkách opravdu není žádná sranda. Musíte totiž zaběhnout vesměs naprosto čistý závod a navíc v hodně vysokém nasazení. V příštím díle se podíváme na to, co je společné všem větším závodům tady ve Finsku.

SM viesti

Hlavní hřebem celého víkendu, ale bylo mistrovství Finska štafet. Už při večerním meetingu v sobotu a ze studia starých map, to vypadalo, že to v některých částech bude celkem sranda (ostatně přiblíženou ukázku zlatého hřebu jste si mohli prohlédnout už v úvodním článku o tomhle víkendu). A béčko Pyrinta se mnou na třetím úseku znamenalo, že o opravdovou zábavu bude postaráno.

A bylo - z výsledků se pětiminutová ztráta na áčko obsazené dvěma finskými a jedním (skoro) švýcarským reprezentanty může zdát jako pěkná, ale pravda je taková, že kluci asi neměli svůj den. Ostatně chyby v rozmezí 5-15 minut (ne celkově, ale na jednu kontrolu!), které tam skoro každý z borců v prvních dvou týmech vysekl, neznamenají, že ve finské reprezentaci neví koho vybrat, ale že to bylo zatraceně těžké.

Mapa s postupy

Posílen pokyny jsem přesně podle instrukcí běžel hodně, hodně opatrně. První zaváhání bylo na trojku, kde jsem očesal skoro všechny ostatní kontroly, ale celkem rychle se nakonec našel. Pak na sedmičku drobné zaváhání (právě na tuhle kontrolu a farsty okolo se dělaly ty obrovské chyby) - věřte nebo ne, ještě 50 metrů před kontrolou jsem přesně věděl kde jsem, ale terén byl tak členitý a nepřehledný, že jsem se za ten kousek stihl ztratit. I tak se mi ale dařilo držet nějaké dvě minutky ztráty na svůj druhý a čtvrtý úsek (když nepočítám jejich velké chyby), což je hodně dobré, protože to rozhodně nejsou nějaká ořezávátka.

Nejdrsnější byl ale závěr, respektive série kontrol po divácké. Tam už jsem začal chybovat mnohem víc, přeci jen už se na mě podepisovala únava nejen z běhu, ale i z neustálého podrobného čtení mapy. Nakonec jsem to ale zvládl ukočírovat, stáhl průběžně tři místa a doběhl s výsledkem, který byl myslím podle očekávání. Nebo lehce nad ním, protože potom, co tam nasekali za chyby ostatní, asi nečekali, že se vůbec vrátím :-)

Závody se konaly na jediném kopci v širokém okolí - má asi 80 výškových metrů nad okolní rovinou a místní mu říkají Hora (a tak tu mají i sjezdovku)

Mimochodem, hodně zajímavý byl systém farst - až do čtyřky různé větve, pak jiná sedmička, desítka a toť vše. Takže velká škoda, že jsem běžel skoro celé úplně sám, protože zejména druhá část by bývala byla ve společnosti nějakých jiných běžců o poznání rychlejší.

Ačkoli se to nemusí z téhle fotky zdát, tak atmosféru by ty finské štafety mohly českým jen závidět, tady se moc nefandí, víceméně jen tleská na doběhu vítězům

Takže toť z letošních finských závodů asi vše. Mistrovství na nočním jsem se rozhodl z taktických a logických důvodů vynechat a na konci října ještě pojedeme do Švédska na Smålandskavlen. I tak mě ale pořád čeká můj vrchol podzimní sezóny, na který se teď můžu v klidu soustředit a trénovat - mistrovství štafet a hlavně klubů. Uvidíme, jak to zvládnu u nás nakopnout po téhle bažinové anabázi.

SM keskimatka

Moje třetí závody a hned druhé mistrovství - letos na podzim tedy zrovna nějaké krajáky neobjíždím. Tentokrát mě čekalo mistrovství Finska na krátké trati - jednoduchý (na finské poměry) a hlavně pěkně bažinatý ale i rychlý čistý terén. Prostě zase něco o trochu jiného.

Pozor orientační běžci...

Tentokrát mě výjimečně nenalosovali úplně na začátek, takže jsem mohl občas využívat pomalu se objevujících se cestiček, které notně zvýhodňují později startující. Tak či tak mě ale čekal hodně zběsilý závod, který se sestával prakticky ze tří různorodých částí - úvodního prodírání se notně nasáklými bažinami (místy po kolena), hustníkovou náročnou pasáží a rychlým závěrem do cíle. To vše za 26 minut (vítěz za dvacet). Tentokrát jsem nezačal tak opatrně, ale nějaké rezervy tam pořád byly. Chyba byla snad jen jedna, lehké podběhnutí trojky asi na necelých třicet vteřin, jinak víceméně čisté.

Mapa s postupy

Můj výkon samozřejmě zdaleka nestačil na účast v áčkovém finále, ale rozhodně jsem s ním byl docela spokojený. Po doběhu jsem původně myslel, že si normálně odběhnu svůj odpolední béčkový závod, ale nakonec jsem byl argumenty přesvědčen (ale ne donucen) druhou fázi vypustit a proměnit se jen v diváka, abych pošetřil síly na další den, kdy byly na programu štafety.

Louka na finský způsob

Ulička adaptace na bažiny aneb tudy do karantény

A jak to vypadalo v lese (závěrečná rychlá jednoduchá partie)

A panoramaticky to samé místo

P.S. Finské závody se vůbec od těch českých v několika věcech liší - o tom v nějakém speciálním článku :-)

Mistrovský finský víkend

Tenhle víkend se toho událo opravdu hodně. Z toho důvodu jsem se rozhodl rozdělit jej na dva články - o sobotním middlu a nedělních štafetách. Na první z nich se můžete těšit snad už zítra, na druhý pak okolo středy, podle toho, jak mi to vyjde časově.

Pro zvědavé aspoň krátce. S oběma mými výkony jsem spokojený, opět se mi podařilo snížit počet chyb. Jen už by mohlo být na čase začít výrazněji stahovat tu ztrátu na nejlepší. Ačkoli to bych chtěl asi moc, aby se to stalo během tak krátké doby :-)

Sobotní middlová kvalifikace byla v notně bažinatém a jednoduchém lese. Na to ještě potřebuji nějaké zkušenosti, abych se dostal dál. No a neděle byla, podle mnohých, v jednom z nejtěžších finských terénů - no posuďte sami níže. Podle pokynů jsem běžel opatrně a podařilo se mi tak vyhnout se velkých chybám, byť zaváhání se našlo požehnaně. Jen škoda, že jsem ostatní štafety viděl jen asi na třech čtyřech kontrolách, takhle to byl jeden dlouhý individuální běh, což je velká škoda, na to, že nejtěžší část byla nefarstovaná...

Vítejte ve Finsku (zvětšeno asi 1,5krát)

Zhruba reálná velikost (samozřejmě v reálu se ty linie daly číst, tady to je trochu zničené změnou rozlišení)

Nokia-rasti

Po týdnu mě čekal další závod ve Finsku. Tentokrát jen v neděli, ale to mi vůbec nevadilo, aspoň jsem si mohl po náročném mistrovství na klasice pořádně odpočinout a taky potrénovat. Krátká trať v městečku Nokia (ano, v tom, po kterém se jmenuje stejnojmenný výrobce mobilních telefonů) byla spíše lokálního ražení, ale i tak se na ní sešla hodně dobrá konkurence.

A middle to nebyl nějak extrémně náročný. Už na jedničku krásná cestovka a všechno šlo krásně. Na trojku se mi nepodařilo úplně najít tu správnou cestu, ale všiml jsem si toho hned. Průšvih přišel na cestě na pětku. Kamenné pole a už jsem ležel. Bohužel jsem spadl dost nešťastně a narazil kolenem do kamene :-( Chvíli to vypadalo, že to zabalím, ale pak jsem to začal rozcházet. Ke konci postupu jsem byl schopen i běžet, ale i tak šla ztráta hodně nad minutu jen na tomhle mezičasu a to jsem pořádně nemohl běžet ještě několik kontrol.

Mapa s postupy

Mapově to ale bylo hodně povedené, několik lehkých přeběhnutí, ale až na chybky na trojku devítku nic extrémně vážného. Rozhodně ne oproti tomu, co jsem tu vytvářel ještě nedávno na trénincích. Mapa byla moc dobře zgeneralizovaná, a tak byla krásně čitelná i v poměrně detailově náročném terénu.

S výsledkem jsem tak docela spokojený. Ztráta není nejmenší, na chybách jsem rozhodně nabral v součtu přes tří minuty, ale další minimálně dvě mě stálo i to koleno. Takže celkově to hodnotím jako další hodně povedený výkon, ačkoli je samozřejmě ještě mnoho co zlepšovat.

P.S. Koleno mi pak večer opuchlo, že muselo dojít i na ledování. Ale dnes už jsem byl vyklusávat a šlo to - nebude mě to snad nijak v tréninku omezovat a brzy to bude doufejme úplně v pořádku.

Finská pětka

Tohle není žádná variace na švédskou trojku, takže čtenáře zajímající se o tuto problematiku musím zklamat. Tenhle článek je o něčem, čemu bych teda před odjezdem do Finska rozhodně nevěřil - že tu ještě letos poběžím pětku na dráze.

Když mi Jarno řekl o téhle možnost cestou z klasiky, v duchu jsem se zasmál a odpověděl, že ne. Jemu to nedalo a začal s klasickou argumentací, jak je rychlost důležitá. No a protože se mi to opravdu rozleželo v hlavě vzhledem k mým krátkodobým cílům (oboje štafety + kluby) i těm dlouhodobým, tak přestože dráhu opravdu nemám rád, ještě ten den jsem mu napsal, ať se mnou počítá.

Středeční zatažené počasí a vítr i všechno to, co se ten den událo, mě ale přesvědčovalo, že ten den zákonitě musí jít všechno, slušně řečeno, do kytek. Ale když už se pro něco rozhodnu, tak si zatím stojím, takže jsem vyrazil na místní stadion. Před startem klasické pocity, že dneska to nedám (ačkoli jsem to zatím doběhl pokaždé) a ztuhlé nohy.

No a běželo se - zařadil jsem se někde na konec za jednoho borce a poslušně za ním zůstal větší půlku pětky. Když už jsem asi dvě kola pozoroval, že se mu v tom protivětru asi moc v pohodě neběží, tak jsem ho opustil a začala moje velká stahovací jízda, během které jsem předběhl asi deset Finů (zejména finiš stál tentokrát za to). Čas 16:40 - cože?

Před startem jsem plánoval, že 17 minut by bylo hodně dobrých a že za těch podmínek by 17:15 mohlo být ještě časem, se kterým bych byl spokojený. Na nohou jsem neměl tretry, ale v nich jsem měl nedělní klasiku. Foukal lehký vítr. A takový čas? To bych teda rozhodně nečekal...

Jinak Finové jsou vesměs slabší dráhoví běžci, než je tomu mezi orienťáky u nás - což je i logické vzhledem k tomu v jakých terénech běhají. Odhadoval bych to tak okolo 30 vteřin v průměru navíc na 5 kilometrů, ale těžko měřit. A taky mají docela problémy stanovit si tempo, které jsou schopní běžet celou dobu, což už jsem zjistil na krosu v Pirkkale na začátku srpna.

Takže spokojenost - ačkoli to je možná slabé slovo. Čekal jsem, že na tom budu rychlostně ne moc dobře, ale ve skutečnosti je to přesně naopak. Tohle je na moje poměry běžecká forma jako hrom. Asi byly nohy rády, že se jednou mohou proběhnout po tvrdém a ne bažinami :-)

SM pitkämatka - finále

Jak už jsem psal na Twitteru, finále mistrovství Finska na klasice bylo o něčem jiném, než kvalifikace. Terén o dost náročnější jak mapově, tak běžecky, a já unavený - to nemohlo vyústit v nic jiného, než chyby (a to ačkoli jsem byl na to před startem varován). Přestože umístění někde v samotném závěru mého finále není nic extra, zas tak hrozný výkon to nebyl, chyby jsem vlastně udělal 3-4, což z toho pořád dělá jeden z nejlepší mapových výkonů ve finských terénech. Když se ohlédnu zpět, tak jsem spokojený.

Běhání ve Finsku opravdu není žádná sranda, jak to může vypadat z mapy. Ani mapově ani fyzicky, často si tu připadám jako začátečník, ale pořád vidím stoupající tendenci, takže věřím, že příští rok na jaře bych tu už mohl běhat slušně. 11,6 kilometrů finále mi totiž dělalo hodně velké problémy, z čehož pramenila i chyba na poslední kontrolu a ostatně i ty předchozí, protože unavený už jsem byl od začátku (v sobotu jsem se opravdu snažil běžet, co se dalo).

Na dvojku to byla klasická paralelní chyba, když jsem se nechal stáhnout vyšlapanou cestičkou moc doprava. Na pětku jsem v půlce ztratil kontakt s mapou (no ono se tam nebylo čeho chytat, ty 2,5metrové vrstevnice se tam tak různě vlnily), ale hlavně v závěru, když jsem věděl, kde jsem, jsem se neodvážil pokračovat skrz zelené a odrazil se od něj zpět a na cestu. Tohle je zatím můj největší problém tady, porosty. Pak už jen drobné zaváhání v dohledávce desítky a hloupé stáhnutí se jinými běžci na poslední kontrolu.

Mapa s postupy

Mezi postupy byly ale i povedené. Do desítky nejlepších se vešly postupy na 6 (2. nejlepší čas), 9, 13, 14 a cíl. To jsou hodně dobré výsledky na to, že tu neumím ještě tolik běhat. No aspoň mám nějakou představu, jak moc to musím pálit, abych dosáhl dobrého umístění. Odpověď zní hodně. Jestli vás zajímá, proč zrovna tyhle postupy jsou tak dobré (běžel jsem je sám), tak důvod je zcela prozaický - byly jednoduché. Číst terén v obtížných částech mě totiž pořád dost výrazně zpomaluje. Ale vidím neustálý pokrok a to je hlavní.

Celkově tak hodnotím víkend jako povedený, sobota byla z mé stránky skvělá, neděle už měla výrazné rezervy. Je to ale jenom začátek, tím jsem si jistý,  prostor na zrychlení je u mě pořád obrovský.