Sezóna skončila, nový tréninkový rok je tady, takže je třeba opět tvrdě trénovat. Já se teprve rozjíždím kvůli posunutému odpočinkovému období, ale tenhle týden už tréninky opravdu stojí za to. Nicméně ruku v ruce s tím pomalu přichází to Tampere i zima, takže podmínky přestávají být tak ideální jako ještě před pár dny. Dnes dokonce přešla přes město první lehká sněhová bouře, takže jsem si užil i trochu divokého počasí.
A přesně k tomu se vztahuje i tenhle příspěvek. Protože takovéhle počasí podle mého názoru odděluje ty, co to s tréninkem myslí opravdu vážně, a ty, co tolik ne (ačkoli trénovat mohou opravdu hodně a být na vrcholové úrovni). Ti druzí si totiž jednoduše odůvodní, že běhání ve sněhové vánici a prudkém větru je hloupost a že by v něčem takovém ani nikdo netrénoval.
Vánice v Tampere
Což je samozřejmě hloupost. A to hned ze dvou důvodů. Zaprvé všichni netrénují na stejném místě, takže je dost vysoká šance, že jinde mají podmínky minimálně normální. No a zadruhé, kdo to myslí vážně, tak trénuje i ve vánici (když není absolutně extrémní - což, ruku na srdce, je u nás situace tak jednou za deset let).
Nedávno jsem četl pěkný článek o motivaci lidí pracujících na volné noze, který by šlo krásně uplatnit i na sportovce. Krátce řečeno, ti na nejvyšších stupních na nich nejsou kvůli talentu, toho je mezi lidmi obecně spousta. Ale kvůli usilovné dřině a ochotě na sobě pracovat nad rámec předepsaného tréninkového plánu (vztaženo na orienťák). Takovým lidem nejde o to odtrénovat, co mají, či si objektivně vysvětlit, proč zrovna dnes vynechat, ale posunout své schopnosti a maxima. Proto jim nejde o to splnit nějaké součty, i když ty mohou být taktéž motivující, ale vidět na sobě posun kupředu.
Proto říkám sněhovým vánicím, lijákům, prudké oblevě a podobně, počasí šampiónů. Protože ty během něj nenaleznete doma na gauči...
Žádné komentáře:
Okomentovat