Vyrážíme do hor na plánovanou klasiku. Cesta je dlouhá něco přes hodinu, vzdušnou čarou to není tak daleko, ale vzhledem k tomu, že jsme v horách, je třeba překonat několik hlubokých údolí. Až do úplného závěru to vypadá, že tam snad ani žádný sníh nebude. Pak však mineme jednu zatáčku a v ní jako v předělu začíná opravdová zima. Teplota postupně klesá někam k -2 až -4 stupňům a v místě, kde jsme zastavili, je místy až po kolena sněhu. Začátek je spíš takové brodění, běžet se nedá. Místy se to boří, místy ne, záleží, jak moc je to namrzlé. Poté, co se dostávám na hřeben, poznávám další hrozbu - ostrý vítr. Skoro se v něm nedá běžet a to je veškerý sníh prakticky vyfoukaný. Naštěstí jen co seběhnu dolů, už ho skoro není cítit a navíc i sněhu ubude, takže se dá v pohodě běžet. Škoda, že mě to nenapadlo dřív, mohl jsem si oběhnout i větší část tratě. I tak jsem ale v lese strávil nějakých 98 minut, což mi tedy dalo slušně zabrat.
První část mapy s natištěnou tratí na klasiku - horní pasáže se spoustou sněhu
Druhá část mapy - tady už se dalo většinou i běžet Na hotel nepřijíždím nijak zvlášť unavený, ale pěkně hladový. Navíc není domluvený oběd, takže musíme najít něco ve městě. Jak ale zjišťujeme, velká část italských restaurací otevírá tak okolo šesté, sedmé večer. Takže k obědu smůla... Nakonec přeci jen jednu "Ristorante" nacházíme. Ale to už jsme si museli vzít auto. Protože v Itálii jsme skoro vůbec nedostávali nějaké maso, dostal jsem hroznou chuť na steak. Byl hotový docela rychle a popravdě byl tím pádem i trochu krvavý. Zpočátku jsem byl naštvaný, že mám takový vyklepaný kousek, zatímco Dým měl tak dvakrát širší, ale to bylo ještě předtím, než jsem zjistil, že můj, oproti tomu jeho, aspoň trochu propečený je.
Protože na odpoledne nebylo nic naplánovaného a já jsem se úplně necítil naplněn spíš psychickým než fyzickým tréninkem z dopoledne, rozhodli jsem se spolu s Dýmem, že se připojíme k Betovi a Olafovi, kteří jeli na sprint do Subiaca. To bylo takové pěkné městečko na obrovském kopci, takže všimněte si vrstevnic - jsou natištěny jen ty tlusté, tedy ekvidistance je 12,5m. Není divu, že jsem přeci jen pocítil, že asi budu trochu unavený. Vždyť Dým na GPS naměřil, že naběhal na dvou okruzích reálně 1,5km a 2,2km (ale s převýšením 90 a 150 metrů!). Docela mě to vyšťavilo, což se mi nevyplatilo vůči druhému dni, ale byl jsem rád, že jsem se tam mohl podívat, bylo to mnohem zajímavější, než se válet někdo na pokoji, když už jsem v Itálii. A mapově i běžecky mi to taky něco přineslo, protože tady žádná kontrola zadarmo nebyla...
Ráj schodišť Subiaco: kratší okruh (běžel se od 4. kontroly), tahle trať se běžela před několika lety v rámci světového poháru
Druhý, náročnější i mapově těžší okruh (postavený trenérem Slávou)
Žádné komentáře:
Okomentovat