Spring Cup: Shrnutí

Už je skoro tradicí, že ke konci března mířím do Dánska na Spring Cup. Je to super příležitost dostat po zimě zase pěknou kládu a nechat si trochu shodit sebevědomí o dobře odtrénované zimní přípravě

Vyrazili jsme v pátek ve tři (jako ráno), naštěstí ale cesta nebyla zas tak hrozná - navíc jsme ji trochu okořenili nechtěným výlet do Kodaně, když nám policisté uzavřeli odbočku. Naštěstí jsem měl s sebou GPS, takže jsme se odtamtud docela rychle vymotali. Večer pak byl noční sprint. Bohužel letos pořadatelé zařadili i noční štafety, takže pro závod jednotlivců nebylo dost lidí, aby se normálně vypsaly běžné kategorie. Tím pádem pro mě noční trochu ztratily své kouzlo - zatím vždy jsem tam dobře zaběhl, tak bych se na "normální" konkurenci dost těšil.

Kodaň z okénka

Teď to ale měla být výjimka z dobře zaběhnutých nočáků. Do závodu jsem z předchozích zkušeností z Dánska šel s tím, že se vyplatí obíhat po cestách. Bohužel, ne vždy to šlo - to jsem pak poznal, že letos mapaři dělali svoji práci trochu jinak než obvykle. Výsledkem byl například na mapě čistý průběžný les v reálu blokovaný popadanými stromy nebo menším hustníkem. A vzhledem k tomu, že tu zřejmě nedávno i dost pršelo, změnily se prakticky všechny bažinky v jezera. Nějak sem se s tím prostě nepopasoval a prožil dost hrozný závod (51./91 - 24 lidí ale bylo disk - hlavně kvůli dvěma sběrkám, které se snadno zaměnily).

Mapa nočního

Shromaždiště klasiky a štafet (s nezvyklým podrostem - podobný pak byl na velké planině při štafetách - pro běh náročné)

V sobotu byla klasika a já se chystal napravit si trochu reputaci. No hned na jedničku jsem nechal tři minuty poté, co jsem se cca 10 metrů od kontroly (neviděl jsem si), rozhodl, že jsem ji už zřejmě přeběhl a obrátil se zpět. Na dvojku to samé v menším. Pak už to byly spíš menší chybky a nekonečný běh. Nějak mi to netáhlo, několik borců mě doběhlo, ale neměl jsem sil se jich držet - hrůza, protrápený jsem si doběhl pro další výkon v závěru výsledkové listiny (41./49). Odpoledne jsem se pak jen snažil shromáždit zbytky sil (kterých jsem v sobě moc nenalézal), protože druhý den jsem měl jít poslední, nejdelší úsek v naší štafetě.

Mapa klasiky (9,3km)

Nakonec jsem vše hodil za hlavu a opět uvěřil v dobrý výkon (navíc už jsem v té chvíli konečně pochopil styl mapování a byl připraven, že bílý les neznamená při postupu okolo hustníků vždy výhru). Vzhledem k tomu, že hanba start (hromadný start ještě nevyběhlých úseků) byl jen 3 hodiny po startu, těsně jsme to nestihli (a to mé předchozí úseky běželi těsně pod 6min/km) a já šel spolu se snad polovinou startovního pole dohromady (zdaleka jsme tedy nebyli sami).

Přema z Magnusu nám slušně rozběhl štafetu (Přema-Petr-Robo-já)

No hned na jedničku to byla chybka - narazil jsem na další problém místních map - nebyly v nich nakresleny všechny průseky - předtím mi to nevadilo, teď to ale bylo pro orientaci zásadní. Tentokrát jsem se ale dokázal po chybě chytit a někde okolo 6. kontroly jsem se docela slušně rozběhl a místo, abych za někým běžel, jsem se sám dostal do vedení. A běželo se mi skvěle (ale zas tak rychlé to nebylo, nějak mi to teď v rychlosti neběhá), výsledkem bylo, že jsem nás vytáhl o dalších 6 příček na 53. místo - docela super výsledek, spokojenost alespoň s jedním závodem. Chyb sice bylo dost, ale jinak jsem běžel slušně...

Mapa ze štafet (cca 12,8km za necelých 73 minut - cca 5:42/km - snad můj nejrychlejší nesprintový závod)

No, a pak jen cesta domů, s kritickou dvouhodinovkou, kdy nebylo jisté, že stihneme trajekt, ale vše vyšlo. V Hradci jsem byl něco před druhou (ráno). Unavený, ale spokojený po posledním závodě. Ono to letos nějak půjde...

Italia numero sei

Den 6

Vyrážíme do hor na plánovanou klasiku. Cesta je dlouhá něco přes hodinu, vzdušnou čarou to není tak daleko, ale vzhledem k tomu, že jsme v horách, je třeba překonat několik hlubokých údolí. Až do úplného závěru to vypadá, že tam snad ani žádný sníh nebude. Pak však mineme jednu zatáčku a v ní jako v předělu začíná opravdová zima. Teplota postupně klesá někam k -2 až -4 stupňům a v místě, kde jsme zastavili, je místy až po kolena sněhu. Začátek je spíš takové brodění, běžet se nedá. Místy se to boří, místy ne, záleží, jak moc je to namrzlé. Poté, co se dostávám na hřeben, poznávám další hrozbu - ostrý vítr. Skoro se v něm nedá běžet a to je veškerý sníh prakticky vyfoukaný. Naštěstí jen co seběhnu dolů, už ho skoro není cítit a navíc i sněhu ubude, takže se dá v pohodě běžet. Škoda, že mě to nenapadlo dřív, mohl jsem si oběhnout i větší část tratě. I tak jsem ale v lese strávil nějakých 98 minut, což mi tedy dalo slušně zabrat.

První část mapy s natištěnou tratí na klasiku - horní pasáže se spoustou sněhu

Druhá část mapy - tady už se dalo většinou i běžet

Na hotel nepřijíždím nijak zvlášť unavený, ale pěkně hladový. Navíc není domluvený oběd, takže musíme najít něco ve městě. Jak ale zjišťujeme, velká část italských restaurací otevírá tak okolo šesté, sedmé večer. Takže k obědu smůla... Nakonec přeci jen jednu "Ristorante" nacházíme. Ale to už jsme si museli vzít auto. Protože v Itálii jsme skoro vůbec nedostávali nějaké maso, dostal jsem hroznou chuť na steak. Byl hotový docela rychle a popravdě byl tím pádem i trochu krvavý. Zpočátku jsem byl naštvaný, že mám takový vyklepaný kousek, zatímco Dým měl tak dvakrát širší, ale to bylo ještě předtím, než jsem zjistil, že můj, oproti tomu jeho, aspoň trochu propečený je.

Protože na odpoledne nebylo nic naplánovaného a já jsem se úplně necítil naplněn spíš psychickým než fyzickým tréninkem z dopoledne, rozhodli jsem se spolu s Dýmem, že se připojíme k Betovi a Olafovi, kteří jeli na sprint do Subiaca. To bylo takové pěkné městečko na obrovském kopci, takže všimněte si vrstevnic - jsou natištěny jen ty tlusté, tedy ekvidistance je 12,5m. Není divu, že jsem přeci jen pocítil, že asi budu trochu unavený. Vždyť Dým na GPS naměřil, že naběhal na dvou okruzích reálně 1,5km a 2,2km (ale s převýšením 90 a 150 metrů!). Docela mě to vyšťavilo, což se mi nevyplatilo vůči druhému dni, ale byl jsem rád, že jsem se tam mohl podívat, bylo to mnohem zajímavější, než se válet někdo na pokoji, když už jsem v Itálii. A mapově i běžecky mi to taky něco přineslo, protože tady žádná kontrola zadarmo nebyla...

Ráj schodišť Subiaco: kratší okruh (běžel se od 4. kontroly), tahle trať se běžela před několika lety v rámci světového poháru

Druhý, náročnější i mapově těžší okruh (postavený trenérem Slávou)

Italia numero cinque

Den 5

Na pátý tréninkový den byl na programu dvoukolový sprint a následný přesun do Fiuggi, našeho druhého sídliště během tohoto tréninkového kempu. Znamenalo to, že jsem se ráno musel zase sbalit. Naštěstí to šlo docela rychle a navíc bylo i dost času, protože sprint (opět dohromady s Finy) probíhal přímo ve Vico del Gargano, kde jsme bydleli. Centrum tohohle městečka nezapřelo svůj italský původ - křivolaké a úzké uličky, schodiště a malá náměstíčka. Prostě charakterem jeden z nejobtížnějších sprintových terénů. Vše bylo navíc okořeněno všudypřítomnými polodivokými psy. Já osobně jsem s nimi naštěstí žádné problémy neměl, ale pár "útoků" jsme zažili (dokonce i jedno lehké pokousání!). Nerad bych také zapomněl na jednu uličku (na postupu), která byla čerstvě kompletně rozkopaná a dělníci v ní svařovali nějaké potrubí. Asi nebyli moc nadšení, když jsme mezi nimi sprintovali. Co se týče mého běhu, tak jsem bohužel na své úspěšné italské sprinty z loňského léta a podzimu moc nenavázal a docela slušně se vychyboval. No aspoň jsem zase nabral pár zkušeností, že je třeba si vše raději dvakrát zkontrolovat.

Okruh A

Okruh B

Po obědě jsme pak vyrazili na několikahodinovou cestu směrem k Římu. Cestou jsme plánovali navštívit slavný klášter Monte Casino, ale zavřeli nám doslova před nosem (o pár minut jsme nestihli otevírací dobu). Tak jsme alespoň navštívili nedaleký hřbitov padlých Poláků z druhé světové války, ale to rozhodně nebyla dostatečná náhrada. Už za šera jsme tak stihli dorazit na druhé místo činu - Fiuggi. V místním hotelu jsme dostali pokojíčky, které byly oproti těm ve Vico del Gargano snad třetinové (a hlavně bez balkónu, který se skvěle hodil na větrání věcí po běhání). Hned po večeři následovala schůze s plánováním dalšího dne, protože místo, kde jsme měli mít trénink klasiky, bylo údajně pod sněhem a teploty se zde pohybovaly okolo -4 stupňů (k tomu ještě ostrý vítr, takže reálně až -10). Nakonec se přeci jen odhlasovalo, že to zítra zkusíme. Mezitím začala slušná bouřka doprovázená hustým deštěm. Že by znamení, že nemáme pokoušet počasí?

Hřbitov padlých polských vojáků z 2. světové války s Monte Casinem v pozadí

Spring Cup: den poté

Tak už to mám za sebou. Podrobnější informace až zítra spolu s dalšími díly soustředění v Itálii (ještě 4 díly - online budou pravděpodobně do středy). Co se týče mých výsledků v Dánsku, tak byly jako už tradičně (na Spring Cup) spíše slabší - chyboval jsem v podstatě na všech závodech, ale aspoň při štafetách jsem to zvládl zachránit. Jinak bylo na severu pěkné počasí (jako tradičně na Spring Cup modrá obloha) a i docela teplo, takže v neděli jsem běžel jen v dresu. Teď už jen dospat to mnohahodinové bdění na cestách...

Italia numero quattro

Tak dnes přeci jen stihnu pouze jediný díl o soustředění v Itálii, na další se těšte na začátku příštího týdne...

Den 4

Dopoledne byl domluven další trénink s Finy - dvoučlenné štafety. Ke mně byl vylosován nešťastník Šéďa (Honza Šedivý z Pragy Praha) - byli jsme jasní aspiranti na poslední místo. Nakonec jsem ale docela zaběhl a bez větších chyb na mé straně se nám podařilo ještě dvě štafety porazit (hlavní zásluhu na tom má ale hlavně můj kolega). Na reprezentační úrovni zatím bohužel nejsem

Mapa všech 3 okruhů i s jednotlivými farstami

Já v akci (na startu dalšího okruhu) - fotka od Janči

Při štafetách jsem si naneštěstí bolestivě narazil koleno o šutr a bál jsem se, co to udělá do odpoledního tréninku. Slušně to zatuhlo, ale při rozklusu jsem to docela rozběhl. Na nějaké sprinty ale stejně nebylo potřeba - běžel se trénink (se sprintovou délkou 3km), trefně přezdívaný "green hell" neboli zelené peklo, v tom nejnepředstavitelnějším humusu, který jsem kdy zažil (viz. mapa). Občas bylo nutné překonávat tmavě zelená místa a to byl opravdu nářez - nízké stromky a všudypřítomné šlahouny místní obdoby ostružin. Pokud měl člověk štěstí, mohl se alespoň proplazit nebo se "zelenou hradbu" pokusit proskočit. V horším případě projít ani nešlo nebo jen za cenu hodně bolestivé masochistické exhibice (s rychlostí metru za několik vteřin plných nadávek). Když jsem doběhl, byl jsem krvavý opravdu od hlavy až k patě (viz. foto, které jsem sem dával, když jsme ještě byli v Itálii). Hnus, ale zároveň i zážitek, zvlášť ve vršku s krátkými rukávy. Jen škoda, že to někdo nenatáčel, bylo by z toho super video (byť takovou lehkou parodii najdete na Mrazákově blogu, ve videu z 19/3)...

Tohle bylo jen na rozkoukání...

Mapa 3km po pobřeží a jeho blízkém zarostlém okolí...

Dým po "zeleném sprintíku" (podobně jsme vypadali snad všichni)

Jedna se série krvavých fotografií ze soustředění - tentokrát ze "sprintu" - fotka od Janči

Spring Cup

Sotva jsem dorazil z Itálie a už zase někam mířím. Tentokrát mě čeká cesta na sever - do Dánska - na Spring Cup. Jedu zítra (v pátek) ve tři ráno a ještě ten samý den mě čeká noční sprint. V sobotu je pak klasika a v neděli si zaběhnu štafety. Snad tu cestu přežiju a podám nějaké slušné výsledky

P.S. Článek v Itálii dokončím příští týden (ještě dnes se těšte na 4. a možná i 5. den našeho putování)...

Italia carta A

Pro lepší orientaci jsem vytvořil takovou menší mapku míst, kde jsme byli při první části pobytu ve Vico del Gargano.
Doporučuji trochu oddálit, aby bylo vidět na všechna místa...

Zvětšit mapu

Italia numero tre

Den 3

Na úterý byl naplánován odpočinek, který měl být původně dopoledne, ale vzhledem k tomu, že byl domluven společný middle s finskou repre a výpravou Kalevanu Rasti, který Fini připravili na poledne, relaxace se přesunula až na odpoledne. Brzy po snídani se vyrazilo na cestu a docela jsem ještě cítil jogurt, který jsem snědl a který mi úplně nesedl. Už po startu jsem poznal, že to dnes nebude úplně ono a únavu jsem pak pojistil chybou jak na jedničce, tak na dvojce. (v dohledávce) To už mě ale doběhl o dvě minuty Dým a nastalo jeho pronásledování (spíš mapové než běžecké). Doběhl jsem ho až po jeho chybě na šestce, ale dneska jsem na něj neměl, únava už byla značná a trať byl spíš takový kros než nějaká podrobnější mapařina, ve které bych ho mohl překonat. Ztráta byla výrazná, ale zato jsem si namazal snad půlku finské reprezentace (která si zřejmě nekontroluje kódy - tudíž se nachytala na dvě blízké kontroly)...

Mapa middlového "krosu" s Finy

Odpoledne jsme vyrazili k moři. Sjezd dolů byl docela zážitek, zvlášť na zadních sedadlech, byl jsem rád, že už mi trochu po obědě slehlo, protože serpentin byl opravdu nespočet. Naneštěstí se nám první pláže moc nelíbily, a tak se jelo o kus dál. Tam nás zase vypekli se zákazem vjezdu, takže jsem nakonec jeli nějakých 45 minut, než jsme se konečně dostali na pláž. A byl to dost humus, všude se povalovala spousta naplavených odpadků (ale i nevysbíraných mušlí, což mnozí začali hned napravovat). Jinak na liduprázném pobřeží nebylo nic zvlášť zajímavého, no ale aspoň jsem se provětral a nafotil pár fotek.

Městečko Peschici, kde jsme se nakonec dostali na pláže

Útesy v okolí pláže

Obíhání skalky mezi vlnami (jinak se suchou nohou na druhou stranu dostat nedalo)

Italie numero due

Den 2

Tempo se zase o kus stupňuje, aspoň že se po včerejších zkušenostech s náročností terénu a problémovou mapou Radovan rozhodl tréninky trochu změnit a pokrátit. Dopoledne byly startovní okruhy o délce 300-600m. Po prvních třech jsem se docela slušně rozběhl (předtím jsem dělal chyby a moc jsem nemohl běžet rychle, protože jsem byl po včerejšku řádně ztuhlý) a měl jsem konečně pocit, že to v těch závrtech a hustníčkách začínám chápat. Nakonec jsem tak neměl ani nějak výraznou ztrátu jako včera.

Trénink startů (vybýhalo se z místa na cestě mezi nakreslenými starty a během běhu na start mapový bylo cílem si okruh namapovat a zvládnout moment startu)

Po obědě (kde se jako obvykle čekalo, než se sejdeme všichni, protože jinak se tady jídlo neroznášelo) pak byl handicapový start podle výsledků z dopoledne. Startoval jsem ke konci, ale už na jedničce se polovina startovního pole seběhla, když tuhle kontrolu nemohla najít (přitom zas tak těžká nebyla). V kontaktu jsem se udržel většinu postupu na dvojku, ale běžecky jsem na tom nebyl tak dobře, abych se dokázal udržet déle. Po chybě na 3. kontrole jsem se opět docela slušně rozeběhl a prakticky až do posledního křídla motýlka běhal bez větších chyb. Pak to přišlo a vychyboval jsem skoro každou kontrolu až do cíle. Poslední jsem ale ani tak naštěstí nebyl.

Handicapový (nebo-li chasing) start - (moje varianta - na 2. ta nejvíce vlevo, na 19. ta nejvíce vpravo; motýlky jsem šel v opačném pořadí než jsou natisknuty)

K večeři nás čekalo takové malé překvapení v podobě rýže (dosud byly samé těstoviny) a hlavně následujícího chodu "darů moře" - smažených chobotniček, kalamárů a krevet. Překonal jsem menší odpor v žaludku a docela mi to i zachutnalo.

Italia numero uno

Tak tady je první den. S mapami mě naštěstí zachránil Radovan a jeho článek na repre stránkách, aspoň je zatím nemusím hledat. Budu sem dávat postupy jen když to bude zajímavé...

Den 1

A jsou na řadě první tréninky. Nejprve sudá-lichá, kdy jeden z dvojice dovede druhého do velkého kolečka, kde se druhý musí najít a pokračovat do malého kolečka-kontroly. Stejně jako loni jsem byl spolu s Murkem (členem realizačního týmu) roznášet. Dostali jsme 15 minut náskok s tím, že máme roznést jen 6 z 15 kontrol. Jenže už na jedničku (cestou jsme roznesli 12. kontrolu, z níž jsem šel rovnou do malého kolečka, aby jsme přiroznášení neztráceli čas) jsem se stočil a výsledkem bylo, že jsme kontrolu postavili o jeden závrt vpravo. V závrtech mi to nikdy moc nešlo a navíc mapa nebyla z nejlepších. Už na začátku jsme si všimli, že vrstevnice zcela nesplňují svůj účel a ekvidistance je poněkud pohyblivá v rozmezí cca 5-10m. Některé závrty tak, ač se zdály z mapy malými, byly ve skutečnosti dost hluboké - docela matoucí.
Nakonec jsme se však našli a kontrolu pověsili správně. Utrpěli tím asi jen dvě dvojice, takže se to ještě docela zvládlo. Zbytek se už roznesl docela v pohodě a posléze už jsme mohli pokračovat po už rozestavených lampionech. Do cíle jsme dorazili po víc jak hodině a půl - ani ostatní nebyli o moc rychlejší. Já jsem toho měl plné zuby, po nemoci jsem v těch třech dnech, kdy jsem se pokoušel rozběhat, překonal zhruba stejnou vzdálenost jako během tohohle tréninku. Takže těch 9km vzdušnou čarou (a cca 12km, kolik reálně naběhal třeba Dým s GPS – navíc bych odhadl, že při roznášení jsme ještě nějaký ten kilometr přidali) mi dalo dost zabrat.

Spojená verze map obou závodníků (každý měl vždy buď jen velké nebo malé kolečko)

Odpoledne se pak pokračovalo okruhy. Na(ne)štěstí to bylo na jiném místě - terén tu byl sice víc kopcovatý, ale prakticky bez kamenitého podkladu a závrtů. Naopak přibylo hustníků tvořených pichlavými listnatými stromky, kterými se dalo docela dobře probíhat, pokud tedy člověk zkousl těch několik škrábanců. První dva okruhy, které se nemusely běžet naplno, jsem si trochu zkrátil (nemusely se běžet celé), abych ušetřil síly na poslední, který byl měřený. Hned v prvním kopci se ale ukázalo, že jsem se pošetřil málo :) No a pak následovaly nějaké chybky, korunované kroužením kolem 4. kontroly, kterou jsme nemohl v hustníku vůbec najít. Výsledná ztráta byla tak velká, že jsem mezi muži úspěšně skončil jako poslední (aspoň, že jsem porazil nějaké holky )...

Odpolední okruhy (bohužel mi ze tří nevyšel právě ten jediný měřený s pěti kontrolami)

Večer jsme ještě měli večeři ve městě, kde jsme bydleli (Vico del Gargano), ve velké nově otevřené restauraci, kde jsme ochutnali několik místních jídel (z nichž prý nejexkluzivnější byla taková obdoba české hrachovky). Celé se to ale neslo v nekonečném čekání, až něco donesou, protože jídlo bylo rozděleno na několik chodů mezi nimiž byli desítky minut dlouhé mezery, kdy vždycky všem vyhládlo (není divu, když jeden chod tvořila třeba 1/8 pizzy – u stolu nás sedělo asi 14, což je na dvě přinesené pizzy docela dost). No, ale zas tak hrozné to taky nebylo, nakonec jsem se i docela najedl.

Italia numero zero

Protože jsem si někam zašil mapy a bez nich to nemá cenu, budete se dnes muset spokojit s krátkým shrnutím veskrze nudné a nezábavné cesty. Zítra se snad už konečně dostanu k tomu zajímavějšímu...

Den 0
Vyjíždíme už v šest hodin, což znamená, že se moc nevyspím, protože si samozřejmě balím na poslední chvíli pozdě večer. Jedeme přes Prahu a Plzeň a cestou nabíráme další členy posádky. Jízda je dlouhá a zřejmě i nejdelší ze všech posádek, které vyrazily do Itálie, protože si ještě zajedeme do Verony vyzvednout dalšího člena - mého budoucího spolubydlícího Murka. Výsledkem je, že na místo přijíždíme až okolo jedenácté večer. V hotelové restauraci na nás ještě nepříliš nadšení čekají s hodně opožděnou večeří...

Trnitá cesta Itálií

Tak jsem konečně zase doma. Mám za sebou 12 tréninků v italských terénech a hromadu dalších zkušeností (a zejména tržných). Bylo to místy trochu zarostlé... No, ale hlavně to bylo super. Podrobnější info až v dalších dnech (asi rozdělené do více článků, jak jsem se zmínil, tak jsem se trochu rozepsal, tak to ještě doplním mapami), jsem po té 14hodinové cestě docela unavený. A k tomu jsem ještě celý den jedl morbidní chleba (viz. foto - nápis dole) - což je vzhledem k průběhu soustředění docela trefné...

Tréninkový kemp v Itálii

Zdravím z Itálie z půjčeného notebooku. Nebudu popisovat, jak si to tu užívám, průběžně si to píšu a nahraji to až přijedu domu. Je to dost detailní, takže pochybuji, že to někdo bude moct číst, ale sliby se mají plnit. Prostě se budu muset naučit psát stručněji a vtipněji...

Tady je malá ukázka toho, jak dopadlo moje zápěstí po tréninku v "zeleném pekle"

Nějaká zajímavá videa z místních podmínek lze najít na blogu dalšího účastníka kempu Mrazáka (včetně ukázek z onoho zeleného pekla). Pozor, je to trochu parodie :)

P.S. Jinak jsem docela v pohodě, tréninky poměrně zvládám, poslední jsem byl zatím, tuším, jen jednou, takže i moje výkony ujdou. Nemoc už skoro vůbec necítím a krom naraženého kolena jsem zase úplně v pořádku (a i to koleno je už poměrně dobré)

Via Italia

Tak nemoc jsem úspěšně překonal a poslední dny, kdy jsem byl v Pardubicích, jsem se zase trochu rozběhával. Už bych se měl pomalu balit, protože za pár hodin (zítra v 6 ráno) už jedu pryč, takže se nebudu moct rozepisovat. Pokud máte zájem, nějaké podrobnosti k našemu tréninku jsou na stránkách Repre. Pakliže interní zdroje nelžou, mělo by být v druhém hotelu, ve kterém budeme pobývat, připojení k Wi-fi, tak snad někoho přemluvím, aby mě na chvilku půjčil notebook (na tom mém Wi-fi není, když jsem ho kupoval, ještě tahle technologie nebyla v kurzu). Tak se zatím loučím a držte mi palce...

P.S. Pokud nebude připojení, tak vše samozřejmě dám na net, až přijedu domů, tj. v neděli/pondělí

Ještě žiju!

Zdá se, že se můj stav konečně zase začíná pořádně zlepšovat. Dokonce už mě baví i sedět u počítače, takže nejhorší je zažehnáno. Jediné, co už mě teď opravdu sužuje, je rýma, ale i ta pomalu odeznívá, takže pokud vše půjde dobře, zítra se zase vyrazím trošku provětrat s botaskami na nohou. Vypadá to, že Itálie přeci jen bude, byť asi dost náročná, když teď nebudu úplně dobře rozběhaný...

Nemoc

Tak jsem zase onemocněl. Naštěstí mám jen teploty (a relativně nízké), tak to snad brzo úspěšně vyléčím, protože příští neděli mám vyrazit na soustředění do Itálie...

MJP: mapa Ropná pole

Malá ukázka mapy, na které se běžel Memoriál Jiřího Paclíka (verze se všemi kontrolami). Vznikla v úžasném tempu a abych řekl pravdu, když jsme ji byli testovat, tak jsem si říkal, jestli náhodou neběžím v nějakém jiném lese Občas se mi zdálo, že chybí nějaké cesta, jindy zase neseděl porost. Prostě sranda. Něco se opravilo a navíc v noci toho není tolik vidět, takže nikdo při závodě naštěstí nenadával...

Co se týče obtížnosti, tak to byl takový typický hradecký terén - rovina, hustníky a skoro nic jiného zajímavého (i vodotečí relativně poskrovnu). Jedinou zajímavostí byly ploty přes velkou část mapy. Bohužel ale úprava tratí vyrušila prakticky veškeré mé postavené volby přes plot , takže o rozhodování kudy se dostat přes plot byli závodníci ochuzeni (mohlo to být dost zajímavé). No třeba na ně ještě dojde...

Pořádání Memoriálu

Tak máme za sebou pořádání nočních štafetových závodů Memoriálu Jiřího Paclíka. Počasí nám nakonec vyšlo (sice pršelo, ale hlavně nebyl v lese sníh) a myslím, že i závodníci ze všech 14 týmů mohli být navýsost spokojeni. Terén to sice nebyl z nejtěžších, ale soupeřivost mnohých borců toto negativum jistě smazala. Nejlepší se tratěmi prohnali hluboko pod směrnými časy, ale to je jen dobře, aspoň ti ostatní nemuseli zůstávat v lese příliš dlouho. No a první tři družstva dostala opravdu slušné ceny - leckterý republikový (i mistrovský) závod, by mohl závidět.

Předávka družstva vyzyvatelů (Jíra Team) - Jedla a Vrabec

No a já jsem si pořádání taky docela užil. Vzhledem k tomu, že jsme na místo přijeli už ráno, vše bylo v pohodě připraveno a já mohl v klidu sledovat zápolící týmy a trochu i fotit. Horší bylo vstávání dneska, kdy jsme ještě museli posbírat kontroly. Stálo to ale za to, vše se víceméně vydařilo, pořádání Memoriálu plánujeme i na další roky a řekl bych, že s tím, jak se nám povedl první ročník, bude příští účast ještě o dost vyšší...

P.S. Někdy v příštích dnech sem dám závodní mapu Ropná pole