Schody, schody, schody

Poslední sobotní mapový trénink byl dost šílený. Protože je v Tampere pořád zhruba čtyřicet centimetrů sněhu, tak se zase běhalo ve městě a tentokrát padla volba na čtvrť Pispala, na druhém konci vršku Pyynikki, než se běhá úterní trénink kopců.

Je to čtvrť plná schodů, protože silnice by tu prostě měly moc velký sklon. No a v tomhle jsme běhali. Nějak jsem zřejmě nepochopil finské pokyny, protože trénink byl v podstatě o tom, že se rychle běželo na mapový start (po schodech nahoru nebo dolů), pak jedna dvě kontroly (po schodech nahoru nebo dolů), krátká pauza a zase další rychlý běh na start. A tak několikrát dokola. No prostě nic čeho bych se asi normálně účastnil, když je všude samý led.

Dva z úseků (čárkovaná cesta na start, která se běžela rychle, a pak kontrola či dvě)

Ke konci už jsem měl opravdu jazyk na vestě, protože po tom šíleném sprintování po zasněžených a namrzlých schodech nahoru a dolů ze mě přes tu zimu doslova tekl pot. Botasky se neukázaly jako nejlepší volba, ale dráždit paty orientkami se mi taky nechtělo, tak jsem aspoň pořádně potrénoval běhání na klouzajícím povrchu. A popravdě jsem rád, že jsem pokynům nerozuměl, protože bych asi jinak přišel o hodně zajímavý a náročný trénink, který se bude určitě hodit.

Úterní trénink kopců

Protože už jsem usoudil, že paty jsou v dostatečné kondici, tak už jsem tentokrát přemlouvání trenéra neodmítl a vyrazil na úterní trénink kopců na Pyynikki (zalesněný kopec kousek od centra). A jelikož je to společný trénink pro elitní běžce z oblasti Tampere, bylo tam opravdu dost kvalitních lidí.

Základem jsou rychlé poloviční okruhy od břehu jezera na vršek kopce, ze kterého se pak sbíhá po schodech zase dolů. Délka jednoho výběhu je zhruba 1,3 km a vystoupá se 70 výškových metrů. Začíná se relativně pohodovým tempem okolo 6:30, ale poslední, pátý výběh, jsem běžel za 5:45 a to už se čtyřmi předchozími v nohách na uklouzaném sněhu nebyla žádná sranda.

Trasa okruhu (od zálivu dole uprostřed)

To ale není všechno, bez jakékoli zastávky se pokračuje na minutovky do kopce maximálním tempem. Naštěstí taky jen pětkrát. No ale i tak už jsem poslední vyloženě mlel z posledního. Ale na vůli jsem to zvládl. Už teďka ale tenhle trénink nemám rád, takže zřejmě bude hodně kvalitní... Takže další úterý zase (když nebudou trochu vyprovokované paty protestovat).

Kotileiri #2

Po šesti týdnech má Pyrintö v Tampere další domácí soustředění. To poslední vlastně zahájilo mé problémy s patami, ale doufám, že to současné je zase uzavře.

V pátek byl opět spíš takový motivační trénink, orienťák v budově sportovního institutu, takže jsem si dopoledne ještě zařadil běžkování v čerstvě napadaném sněhu. Ale halový orienťák rozhodně stál za to. Zkušeně jsem už sice nepostoupil z kvalifikace, když jsem se minutu pokoušel pochopit na mapě, jak se dostat do prvního patra na svoji první kontrolu. Ostatní to ale neběželi poprvé, takže by to i tak bylo bez šance. Nicméně jako zpestření super, možná by stálo za to někdy něco podobného uspořádat i u nás.

Mapa trati

Část terénu (na mapě výše pravá polovina)

A aby to nebylo tak jednoduché, na finálový běh, do kterého postoupili jen dva nejlepší, kteří navíc startovali najednou, se zhaslo. A sálový orienťák potmě, to má ještě úplně jiné grády, což ocenilo i četné publikum.

A halový orienťák ve tmě, jen za svitu čelovek

V sobotu už se přešlo do trochu drsnějšího tréninku a přišel na řadu Pyynikki testijuoksu, testovací běh na už známém okruhu. Byl to první rychlý běh asi po měsíci a čtvrtý běh venku, takže jsem to chtěl hodně šetřit. Když mě ale na startu začaly předbíhat i holky, tak jsem nevydržel a přeci jen zrychlil. Protože jsem to ale přeci jen trochu zadržoval, tak tentokrát jsem výšlap do schodů překonal bez problémů a na rovině za ním se mohl pořádně rozeběhnout.

Druhá polovina schodů, které se vybíhají

A světe div se, čas lehce přes 30:40, což je jen o necelou půlminutu horší než před zraněním. Když to vezmu kolem a kolem (nešel jsem úplně na krev, na sněhu jen v botaskách a den předtím jsem rozhodně neodpočíval), tak to byl výkon minimálně na stejné úrovni! Zdá se, že ten objem tréninku, co jsem si v minulých týdnech naložil, se přeci jen vyplatil.

Odpoledne pak už přišla na řadu jen hodinová mírná. Zítra je dopoledne v plánu běžkování a večer florbal. Vypadá to na další výživný víkend a díkybohu doufám, že konečně i s nohama v pořádku.

Konečně zase ven

Už je to skoro měsíc, co mi problémy s patou brání pořádně běhat (ono to tak dva týdny stejně v Tampere kvůli -25 venku nešlo), a tak poctivě točím rotopedem v posilovně nebo jezdím na běžkách. Protože už ale nohy dobře reagují na běhání v teple, ať už na páse nebo při florbalu, rozhodl jsem se je v sobotu otestovat i venku na mapovém tréninku. Teploty okolo -8, takže skoro jako na jaře.

Protože je v lese okolo třiceti centimetrů sněhu, tak Finové konečně přeřadili z běhání v hlubočáku do města, což byla taky jedna z podmínek mé účasti. Přeci jen jsem ty nohy nechtěl dráždit až přes moc.

Mapa tréninku

Trénink nakonec stál rozhodně za to. Oběhl jsem ho spíš svižnějším během než v opravdové rychlosti, ale hrozně mě bavilo zase po nějaké době používat mapu. S během na shromaždiště a zpět se to celkově vyšplhalo na skoro devadesát minut, takže i v tomhle ohledu solidní trénink.

A nohy zatím reagují dobře. Žádné předčasné oslavy ale rozhodně nebudou, to jen jestli to tak vydrží aspoň několik dní běhání. Už předtím se mi totiž zdálo, že je vše OK, ale po pár dnech se ukázalo, že ještě ne. Takže to nehodlám s návratem k pořádnému běžeckému tréninku nijak uspěchat.

Na běžkách na Taivalpirtti

Ještě než padly na Tampere těžké mrazy (-23 až -26 přes den), ve kterých už se na běžkách moc jezdit nedá, stihl jsem ještě první delší výjezd na klasičkách mimo hlavní trati (rozuměj jen ve stopě pro klasický styl). Cíl byl jasný - chata Taivalpirtti, v překladní Zimní farma, na kterou vedou všude ukazatele.

Ekologicky šetrné značení stop

Cesta má na délku asi 25 kilometrů a tam a zpět se jede jinou cestou, takže to vypadalo hodně lákavě. Jakmile jsem opustil hlavní trati, začalo to být pěkně náročné, protože stopa vede lesem a přes spoustu malých kopečků, takže se na ní nedá pořádně rozjet.

Cíl cesty, který vlastně ležel ještě před její polovinou

Cesta mi nakonec zabrala přes dvě a půl hodiny (a to jsem se rozhodně neflákal!) a na konci už jsem měl jazyk na vestě. Ale rozhodně to stálo za to, jízda zasněženým lesem a bažinami rozhodně jednotvárná nebyla a jakmile to jen teploty trochu umožní, tak se rozhodně vydám znovu.

U téhle bažiny končily moje letní výběhy (dál už se mi brodit nechtělo), v zimě ale nic poznat není krom občasného ledu koukajícího pod sněhem

A závěrečná fotka pro zasmání - aneb jak se jezdí v takřka mínus dvaceti

Běžkování v Tampere

Od minulého poněkud obecnějšího příspěvku o tom, jak to vypadá s běžkováním v Zemi tisíce jezer, trochu konkrétněji do Tampere, přesněji na tratě u čtvrti mého nového bydliště, která se jmenuje Hallila. V okolí Tampere je příležitostí více (třeba v lese Kauppi jsou hodně náročné tratě certifikované FIS), ale zatím jsem se ještě jinam nevypravil.

Pro Finy není problém nahrnout do podchodů sníh a tak značně protáhnout délku tratí jejich pospojováním

Důvod je nasnadě - na začátek stopy (bruslařské i pro klasiku) to mám slabých 800 metrů. No a odtud se dá pokud se všechno objede tam a zpět najet hodně přes dvacet kilometrů bruslením. A možnosti na klasiku jsou v podstatě nelimitované, můžu se vydat do všech okolních měst jako je Kangasala či Valkeakoski (15 respektive 30 kilometrů vzdušnou čarou). Pro klasičky tedy v podstatě mnohem víc, než jsem schopný tam a zpět najet.

Tratě v mém okolí (na klasikové navazují další tady nezobrazené) - na bruslení čárou se zuby - pro nějakou představu o délce má okruh vlevo uprostřed 4,3 km - zdroj: web města Tampere

A to jednak protože stopy pro klasiku jsou už zpola spíš od turistů než že by byly projeté. Vlní se lesem, takže často místo skluzu přijde na slovo soupaž. No a pro tratě celkově platí, že jsou hodně kopcovaté. Ne ve smyslu českých dlouhých výjezdů a sjezdů, ale malých kopečků. Ty jsou někdy hodně prudké, ale vyjedou se rychle. Stejně rychle jako je za vámi sjezd. Nehrozí tak, že by se nedaly vyjet na jeden zátah, ale po nekonečném ježdění nahoru a dolů celkem rychle dojdou síly. Takže trénink opravdu vydatný.

Jak vypadá taková stopa pro klasiku

Běžkování ve Finsku

Běžkování je Finsku jedním z hlavních sportů a není se čemu divit. Když okolo listopadu obvykle Finsko zapadne sněhem, tak se z něj nevyhrabe to března a někdy i o něco déle. A tak krom bruslení je běžkování vlastně jediná pořádná venkovní aktivita, která se dá na severu dělat (v mínus dvaceti je to už z mé zkušenosti víc než extrémní).

Je libo říznout stopu přes jezero?

Vzhledem k výše uvedenému jsou tak podmínky pro běžkování v okolí každého většího i menšího města vpravdě luxusní. Připravované tratě mají hodně vysokou kvalitu (u větších měst/středisek jsou upravované klidně denně pokud nasněží) a samozřejmě délku. A pokud holdujete i klasičkám, tak se stopy táhnou prakticky od města k městu.

Jelikož je poměrně brzo tma (v Tampere na začátku ledna klidně o půl čtvrté odpoledne a čím víc na sever, tím samozřejmě dřív), je spousta tratí osvětlených. Z logiky věci jsou to samozřejmě jen ty pořádné (rozuměj  dost široké i pro bruslení), ale i tak se jejich délka může šplhat do menších desítek kilometrů.

Nebo noční projížďku?

Ty, které poslední řádky natěšily na noční běžkování, ale musím i trochu odradit. Věřte mi, že v dvaceti pod nulou se v noci jezdí mnohem hůř než za světla a zima přestává být snesitelná i v hodně vrstvách oblečení. Na druhou stranu, až ke konci února teploty trochu stoupnou, už zase bude dlouho světlo, takže taková bomba to ve výsledku taky není.

A perlička na závěr - víte, že je ve Finsku několik běžkařských tunelů? Tedy krytých běžkařských tratí, ve kterých se dá běžkovat klidně i létě? Takže až budete chtít v červenci potrénovat, víte kam se vypravit...

Toť vše? Samozřejmě ne - brzy o tom, jestli mám tratě do kilometru od baráku nebo ne. Jak rychle se tu jezdí nebo jestli se tu dá natočit dvacítka bruslením, aniž by se jedním místem projelo víckrát než tam a zpátky.