Italia numero sette

Den 7

Poslední den byl pro mě dost rozporuplný. Dopoledne byl hromadný start, na který jsem se dost těšil. Nejprve se měly běžet tři okruhy, a pak finálová část do cíle. Doufal jsem, že se někoho aspoň pár okruhů udržím. Při rozběhání jsem ani moc necítil nějakou únavu, jenže zdání klame. Ale na jedničku, kterou jsem měl necelých 200m daleko, jsem pohřbil svoje šance snad 8 minutami hledání, na dvojku jsem to pojistil dalšími minutami, takže jsem ji razil asi po 25 minutách. No nic moc začátek. No a posléze se na mě plně snesla únava a začal jsem se hrozně trápit. Do toho jsem ještě hodil rybičku v kamenném v poli - už jsem si skoro říkal, že budu mít alespoň nějakou výmluvu Naštěstí (z hlediska začínající sezóny, ne tohohle očistce) jsem si jen trochu vyrazil dech a odřel do krve dlaně, takže jsem mohl pokračovat. Výsledkem bylo, že mě raději na třetí okruh ani neposlali a já šel rovnou finálovou část (za což trenérům děkuji, protože jinak bych to snad ani nedoběhl). I tady jsem trochu chyboval, ale hlavně bojoval s každým dalším krokem.

Soutisk všech tří okruhů

Jediné větší vzepření bylo na jedenáctou kontrolu v mezičasech (v mapě je to 4-5), kde jsem si řekl, že bych zase mohl zkusit vyhrát nějaký ten mezičas. Povedlo se, byť samozřejmě ve výsledcích započtený nejsem (kvůli vynechání toho kola). Bylo to podobným způsobem jako loni - zase jsem běžel přes onu inkriminovanou kontrolu, zapamatoval si cestu, napálil to a vyhrál o 5 vteřin (0:27 ku 0:32) před druhým Matsem Haldinem. Úspěšný sprint mě trochu povzbudil, a tak jsem už po 95 (!) minutách protnul cílovou čáru.

Finálová část

Odpolko byly párové štafety (kluk+holka) a vzhledem k tomu, že bylo zase více kluků, jsem běžel jako ženská. Nalosovali mě k Osinovi (Osvald Kozák z Tesly Brno), za což jsem byl rád, protože jsem se opravdu po dopoledni necítil moc dobře ani fyzicky, ani psychicky. Osin je kliďas, takže by mu případný neúspěch snad tak nevadil...

Jenže vše se naštěstí mělo vyvinout jinak. Během klusu na start jsem se sice nějak bezvadně necítil, ale trochu mě uklidňovalo, že by to mělo být krátké. Nejprve byly na řadě dva okruhy (běžené oběma úseky v pořadí muž-žena) startované intervalově. Z toho jsem měl největší strach. Naštěstí to nebylo nijak extrémně těžké (byť mnozí reproši docela zaváhali, přeci jen to byla dvojnásob zvětšená mapa 1:10000 - detailově nic moc) a já udělal jen nějaká menší zaváhání. Navíc to byl docela ťukec (tedy krátké postupy), takže nehrozilo, že ztratím kontakt s mapou. Výsledkem bylo, že jsem v součtu skončil na pěkném 6. místě (mezi muži) se ztrátou 46 vteřin (10:20 ku 11:06). V součtu s Osinem jsme se tak dostali do vedení o 29 vteřin! (To asi nikdo moc nečekal, že tak zaběhnu - i šéftrenér Radovan mi pak při večeři říkal - s úsměvem - že když už mě postaví jako holku, tak mám jako holka i běhat, ne podávat svůj nejlepší výkon).

Okruh A

Okruh B

Následovala finálová housenka, do které se startovalo intervalově, a kde se zatím vždy, jak jsem byl ujišťován už před tréninkem, seběhlo startovní pole dohromady. Za mnou startovala dvojice holek (Věra a Helena Jansson - švédská reproška), takže jsem své pronásledovatelky rozhodně nepodceňoval. Stačila drobná chyba a další dvojice by nás měly (a v závěrečném doběhu, který běžely chlapské úseky, jsem, přiznávám, víc věřil jejich finišmanům). Bylo jasné, že naše jediná šance je nepřipustit si je moc blízko a být od kontroly pryč dřív, než se k ní přiblíží holky (protože bych jim usnadnil dohledávku).

Finálová housenka (dvojice běží s jedinou mapou - jeden běží na kontrolu, druhý po cestě na místo označené fáborkem, kde postup na další kontrolu cestu kříží - zde si rychle mapu mění a druhý pokračuje na svou kontrolu, pak na cestě opět následuje výměna, atd. - na poslední kontrole je výměna stran a běží se stejným způsobem po kontrolách toho druhého zase zpět na start, který je i cílem) - jeden z nejzábavnějších tréninků, které znám

Naštěstí jsme oba běželi bez chyb a já měl trochu té výhody, že housenka byla v údolí a já byl do kopců samozřejmě o trochu rychlejší. Navíc to bylo dost zarostlé, takže nebylo moc vidět, jak odbíhám. Tím pádem jsme to uhájili - můj první vyhraný trénink mezi reproši :) Největší krizový moment u mě nastal, když jsem si cca 3m od kontroly zasekl o větev tkaničku a vůbec se nemohl vyprostit, v té chvíli už jsem byl docela zoufalý, že nám to nevyjde. Naštěstí jsem se trochu uklidnil a tkaničku normálně vyvlékl (předtím jsem jen zoufale trhal nohou). V cíli jsem zjistil, jak jsem pěkně zkrvavený, nebylo to zadarmo, ale jak mi pak v cíli řekl Martin Johansson (další švédský reprezentant, který tu s námi byl): "No pain, no gain." Přesně tak - však mi to úžasně zvedlo po dopoledni náladu, byl jsem rád, že jsem se konečně taky trochu ukázal a navíc jsem jako odměnu dostal lahev vína...

Truly "no pain, no gain"

No a večer už bylo jen krátké zhodnocení a po něm krátká oslava konce soustředění.