Czech style 10mila

Asi je nad veškerou pochybnost, že 10mila je velkým svátkem orienťáku - ono ne na každý závod přijede skoro 400 týmů do kategorie desetičlenných štafet. O tom, že se obvykle běhá v "jednodušších" terénech už z předchozích zkušeností (2005, 2007) víc moc dobře, ale jen málo mě mohlo připravit na tu letošní. Ale to bych předbíhal události. Vše začala anabází v Praze...

Jelikož naše škola ráda sleduje procentuální zameškanost v předmětech, stalo se, že jsem byl nucen jet na sever až ve středu 15.4. (a nejel tak do Švédska už přes prázdniny) se Žabinami. A protože ještě tu středu jsem musel nahnat nějakou účast na hodinách, nastupoval jsem do busu až v Praze. Na stránkách jsem si přečetl, že se jede v 16:30 od metra Hloubětín a nějakou tu hodinku předem jsem tam s mamkou i autem přijel. Jak jsme tam ale tak čekali, nikdo další nepřicházel (ačkoli jsem věděl o dalších minimálně třech lidech, kteří měli). Pak přišly na řadu pokusy se někomu dovolat - nic. Nakonec mě zachránil mě neznámý borec, který vypadal, že zde taky na něco čeká a nakonec se ukázalo, že dokonce i jede s námi. Posléze (tak okolo 16:45) mu zavolali, že se jede odjinud - nebýt jeho, tak bych se na 10milu asi ani nedostal

A pak následovala zábavná cesta do Örkelljungy, městečka cca 40 cesty od centra 10mily (severně od centra), během které jsem se krásně nevyspal uprostřed zadní sedačkové pětky (nejlepší poloha, kterou jsem našel, bylo ležet opřený čelem o sklápěcí stolek, který se ale cca po hodině skvělého spánku prolomil dolů - což jde normálně, nezničil jsem ho - a následný náraz do předního sedadla mě dost nepříjemně probudil).

Dopoledne (čtvrtek) byl odpočinek a navečer se jelo na první trénink. Už tady mě překvapilo (protože jsem v téhle oblasti Švédska ještě netrénoval) poměrně výrazné převýšení a nijak extrémně zajímavý terén (to zas tak ne). Říkal jsem si, že druhý den bude lépe. Omyl! Dopoledne byl modelový trénink v sousedním prostoru Tiomily a takový humus jsem snad ještě nezažil. Hned na místě jsem se zapřísáhl, že si nohy před závodem totálně oblepím tejpovačkou (což jsem i splnil), protože les byl všechno jen ne rozumně běhatelný.

V centru Örkelljungy

A po úžasném modelu...

Poté jsme jeli na shromaždiště. I to mě zklamalo - na poměry 10mily nic moc, zvykl jsem si na stadióny, ale tentokrát to byla louka v lese. To bych ale v pohodě zkousl, mnohem horší byly povinné úseky. Zdánlivě úzký startovní koridor se nakonec neukázal zas tak velkým problémem (ačkoli zezadu se zřejmě moc dobře předbíhat nedalo) - o to horší byl ale podle mne nedůstojný doběh. Nejen že kolem něj diváci mohli stát až v jeho závěru, ale byl i poměrně krátký a z kopce, takže nějaké rozhodování ve finiši ani nesliboval (a ani jím nepřekvapil) - to jde přitom o jedny z nejdiváčtějších okamžiků celého závodu. Navečer jsem si pak ještě dal krátký nočák v prvním skutečně pěkném lese, který jsem tam potkal. Aspoň ten stál za to.

Část shromaždiště

Během velké části dalšího dne jsem spíš tak polehával a postupně si balil - na shromaždiště jsem se chystal jet až okolo páté odpoledne. Konečně jsem se taky dozvěděl, že nepůjdu dlouhou noc, ale druhý úsek (o pět km kratší, tedy 13km). Prvotní radost ale trochu zkazilo všeobecné přesvědčení borců Žabin, že 2. úsek je v celé štafetě asi nejzodpovědnějším (což je asi logicky pravda - nejde z hromaďáku a hlavně je oproti dlouhé noci farstovaný - dlouhá noc tak nakonec byla spíš nočním krosem).

Když jsem konečně dorazil do centra, už se blížil konec závodu žen. Vyslechl jsem si nějaké taktické pokyny od šéfa Aljoši a skočil do místního "Kauflandu" (jak jsem přezdíval místní obchod Intersportu se svou zhruba desetičlennou slovní zásobou z němčiny - skutečně to byla země nákupů, ceny některých věcí byly hodně pod českými zvyklostmi).

Na shromaždiště to bylo hóóódně daleko, ale alespoň odváželi věci (což mě překvapilo)

Pak už se přiblížil můj start. Ještě jsem se podíval na hromaďák a vyrazil se připravit. První úsek mi doběhl dost slušně na na 141. místě a já při rozběhávání cítil docela slušnou formu. No jo, jenže jsem ani nestihl vyběhnout z předávkového území a už mi poblikávalo velké světlo na čelovce. Přepnul jsem na malé a zkusil to zpět. Zase nic. No super, pomyslel jsem si. Naštěstí se kolem vytvořila po pár kontrolách slušná skupinka, které jsem se pak držel jako klíště (byť párkrát mě farsty donutily hledat samotného - to pak moc sranda s malým světlem nebyla). Někde za půlkou jsem se pevně chytil za borce z B týmu IFK Moras a trochu se zrychlilo (dosud to bylo spíš pomalejší tempo - ale utéct jsem se kvůli čelovce pokusit nemohl). Pak už následovaly jen další a další pasáže už trošku proběhanými bažinami, které jsem zkoumal hodně nad kolena, a konečně i závěr. Naštěstí jsem udělal jen pár menších chyb a posunul nás na 114. místo (108. časem, ale už to bylo dost nahuštěné - o dvě minuty lepší čas mě mohl poslat někde k 80. místu) - slušný výkon a spokojennost.

Ráno byla i trochu kosa...

Pak už jsem jen vyrazil do sprch a snažil se v nich nezmrznout (voda tekla teplá, ale vzhledem k tomu, že byly venkovní, tak to tak super nebylo). Pak jsem se pokusil trochu vyspat (což se nepovedlo, protože ostatní pořád kecali) a ráno jsem vstal na poslední úseky a nějakou hodinku a půl mrznul u doběhu. Pak už následovalo přemísťování věcí a cesta domů, kam jsem dorazil okolo půlnoci.

Moje postupy na mapě se všemi kontrolami (jak je vidno terén opravdu super - jeden z důvodů, proč jsem tenhle článek pojmenoval Czech stylo 10mila) - farstování opravdu "spravedlivé" - viz např. moje varianta 132-128 proti 134-154 (okolo třetiny trati) nebo hned na začátku 113-112-123 proti 111-102 - délkově to snad odpovídá, ale když se podíváte na ideální postupy, je jasné, že to moc rovné není...