Spring Cup: Shrnutí

Už je skoro tradicí, že ke konci března mířím do Dánska na Spring Cup. Je to super příležitost dostat po zimě zase pěknou kládu a nechat si trochu shodit sebevědomí o dobře odtrénované zimní přípravě

Vyrazili jsme v pátek ve tři (jako ráno), naštěstí ale cesta nebyla zas tak hrozná - navíc jsme ji trochu okořenili nechtěným výlet do Kodaně, když nám policisté uzavřeli odbočku. Naštěstí jsem měl s sebou GPS, takže jsme se odtamtud docela rychle vymotali. Večer pak byl noční sprint. Bohužel letos pořadatelé zařadili i noční štafety, takže pro závod jednotlivců nebylo dost lidí, aby se normálně vypsaly běžné kategorie. Tím pádem pro mě noční trochu ztratily své kouzlo - zatím vždy jsem tam dobře zaběhl, tak bych se na "normální" konkurenci dost těšil.

Kodaň z okénka

Teď to ale měla být výjimka z dobře zaběhnutých nočáků. Do závodu jsem z předchozích zkušeností z Dánska šel s tím, že se vyplatí obíhat po cestách. Bohužel, ne vždy to šlo - to jsem pak poznal, že letos mapaři dělali svoji práci trochu jinak než obvykle. Výsledkem byl například na mapě čistý průběžný les v reálu blokovaný popadanými stromy nebo menším hustníkem. A vzhledem k tomu, že tu zřejmě nedávno i dost pršelo, změnily se prakticky všechny bažinky v jezera. Nějak sem se s tím prostě nepopasoval a prožil dost hrozný závod (51./91 - 24 lidí ale bylo disk - hlavně kvůli dvěma sběrkám, které se snadno zaměnily).

Mapa nočního

Shromaždiště klasiky a štafet (s nezvyklým podrostem - podobný pak byl na velké planině při štafetách - pro běh náročné)

V sobotu byla klasika a já se chystal napravit si trochu reputaci. No hned na jedničku jsem nechal tři minuty poté, co jsem se cca 10 metrů od kontroly (neviděl jsem si), rozhodl, že jsem ji už zřejmě přeběhl a obrátil se zpět. Na dvojku to samé v menším. Pak už to byly spíš menší chybky a nekonečný běh. Nějak mi to netáhlo, několik borců mě doběhlo, ale neměl jsem sil se jich držet - hrůza, protrápený jsem si doběhl pro další výkon v závěru výsledkové listiny (41./49). Odpoledne jsem se pak jen snažil shromáždit zbytky sil (kterých jsem v sobě moc nenalézal), protože druhý den jsem měl jít poslední, nejdelší úsek v naší štafetě.

Mapa klasiky (9,3km)

Nakonec jsem vše hodil za hlavu a opět uvěřil v dobrý výkon (navíc už jsem v té chvíli konečně pochopil styl mapování a byl připraven, že bílý les neznamená při postupu okolo hustníků vždy výhru). Vzhledem k tomu, že hanba start (hromadný start ještě nevyběhlých úseků) byl jen 3 hodiny po startu, těsně jsme to nestihli (a to mé předchozí úseky běželi těsně pod 6min/km) a já šel spolu se snad polovinou startovního pole dohromady (zdaleka jsme tedy nebyli sami).

Přema z Magnusu nám slušně rozběhl štafetu (Přema-Petr-Robo-já)

No hned na jedničku to byla chybka - narazil jsem na další problém místních map - nebyly v nich nakresleny všechny průseky - předtím mi to nevadilo, teď to ale bylo pro orientaci zásadní. Tentokrát jsem se ale dokázal po chybě chytit a někde okolo 6. kontroly jsem se docela slušně rozběhl a místo, abych za někým běžel, jsem se sám dostal do vedení. A běželo se mi skvěle (ale zas tak rychlé to nebylo, nějak mi to teď v rychlosti neběhá), výsledkem bylo, že jsem nás vytáhl o dalších 6 příček na 53. místo - docela super výsledek, spokojenost alespoň s jedním závodem. Chyb sice bylo dost, ale jinak jsem běžel slušně...

Mapa ze štafet (cca 12,8km za necelých 73 minut - cca 5:42/km - snad můj nejrychlejší nesprintový závod)

No, a pak jen cesta domů, s kritickou dvouhodinovkou, kdy nebylo jisté, že stihneme trajekt, ale vše vyšlo. V Hradci jsem byl něco před druhou (ráno). Unavený, ale spokojený po posledním závodě. Ono to letos nějak půjde...

Italia numero sei

Den 6

Vyrážíme do hor na plánovanou klasiku. Cesta je dlouhá něco přes hodinu, vzdušnou čarou to není tak daleko, ale vzhledem k tomu, že jsme v horách, je třeba překonat několik hlubokých údolí. Až do úplného závěru to vypadá, že tam snad ani žádný sníh nebude. Pak však mineme jednu zatáčku a v ní jako v předělu začíná opravdová zima. Teplota postupně klesá někam k -2 až -4 stupňům a v místě, kde jsme zastavili, je místy až po kolena sněhu. Začátek je spíš takové brodění, běžet se nedá. Místy se to boří, místy ne, záleží, jak moc je to namrzlé. Poté, co se dostávám na hřeben, poznávám další hrozbu - ostrý vítr. Skoro se v něm nedá běžet a to je veškerý sníh prakticky vyfoukaný. Naštěstí jen co seběhnu dolů, už ho skoro není cítit a navíc i sněhu ubude, takže se dá v pohodě běžet. Škoda, že mě to nenapadlo dřív, mohl jsem si oběhnout i větší část tratě. I tak jsem ale v lese strávil nějakých 98 minut, což mi tedy dalo slušně zabrat.

První část mapy s natištěnou tratí na klasiku - horní pasáže se spoustou sněhu

Druhá část mapy - tady už se dalo většinou i běžet

Na hotel nepřijíždím nijak zvlášť unavený, ale pěkně hladový. Navíc není domluvený oběd, takže musíme najít něco ve městě. Jak ale zjišťujeme, velká část italských restaurací otevírá tak okolo šesté, sedmé večer. Takže k obědu smůla... Nakonec přeci jen jednu "Ristorante" nacházíme. Ale to už jsme si museli vzít auto. Protože v Itálii jsme skoro vůbec nedostávali nějaké maso, dostal jsem hroznou chuť na steak. Byl hotový docela rychle a popravdě byl tím pádem i trochu krvavý. Zpočátku jsem byl naštvaný, že mám takový vyklepaný kousek, zatímco Dým měl tak dvakrát širší, ale to bylo ještě předtím, než jsem zjistil, že můj, oproti tomu jeho, aspoň trochu propečený je.

Protože na odpoledne nebylo nic naplánovaného a já jsem se úplně necítil naplněn spíš psychickým než fyzickým tréninkem z dopoledne, rozhodli jsem se spolu s Dýmem, že se připojíme k Betovi a Olafovi, kteří jeli na sprint do Subiaca. To bylo takové pěkné městečko na obrovském kopci, takže všimněte si vrstevnic - jsou natištěny jen ty tlusté, tedy ekvidistance je 12,5m. Není divu, že jsem přeci jen pocítil, že asi budu trochu unavený. Vždyť Dým na GPS naměřil, že naběhal na dvou okruzích reálně 1,5km a 2,2km (ale s převýšením 90 a 150 metrů!). Docela mě to vyšťavilo, což se mi nevyplatilo vůči druhému dni, ale byl jsem rád, že jsem se tam mohl podívat, bylo to mnohem zajímavější, než se válet někdo na pokoji, když už jsem v Itálii. A mapově i běžecky mi to taky něco přineslo, protože tady žádná kontrola zadarmo nebyla...

Ráj schodišť Subiaco: kratší okruh (běžel se od 4. kontroly), tahle trať se běžela před několika lety v rámci světového poháru

Druhý, náročnější i mapově těžší okruh (postavený trenérem Slávou)

Italia numero cinque

Den 5

Na pátý tréninkový den byl na programu dvoukolový sprint a následný přesun do Fiuggi, našeho druhého sídliště během tohoto tréninkového kempu. Znamenalo to, že jsem se ráno musel zase sbalit. Naštěstí to šlo docela rychle a navíc bylo i dost času, protože sprint (opět dohromady s Finy) probíhal přímo ve Vico del Gargano, kde jsme bydleli. Centrum tohohle městečka nezapřelo svůj italský původ - křivolaké a úzké uličky, schodiště a malá náměstíčka. Prostě charakterem jeden z nejobtížnějších sprintových terénů. Vše bylo navíc okořeněno všudypřítomnými polodivokými psy. Já osobně jsem s nimi naštěstí žádné problémy neměl, ale pár "útoků" jsme zažili (dokonce i jedno lehké pokousání!). Nerad bych také zapomněl na jednu uličku (na postupu), která byla čerstvě kompletně rozkopaná a dělníci v ní svařovali nějaké potrubí. Asi nebyli moc nadšení, když jsme mezi nimi sprintovali. Co se týče mého běhu, tak jsem bohužel na své úspěšné italské sprinty z loňského léta a podzimu moc nenavázal a docela slušně se vychyboval. No aspoň jsem zase nabral pár zkušeností, že je třeba si vše raději dvakrát zkontrolovat.

Okruh A

Okruh B

Po obědě jsme pak vyrazili na několikahodinovou cestu směrem k Římu. Cestou jsme plánovali navštívit slavný klášter Monte Casino, ale zavřeli nám doslova před nosem (o pár minut jsme nestihli otevírací dobu). Tak jsme alespoň navštívili nedaleký hřbitov padlých Poláků z druhé světové války, ale to rozhodně nebyla dostatečná náhrada. Už za šera jsme tak stihli dorazit na druhé místo činu - Fiuggi. V místním hotelu jsme dostali pokojíčky, které byly oproti těm ve Vico del Gargano snad třetinové (a hlavně bez balkónu, který se skvěle hodil na větrání věcí po běhání). Hned po večeři následovala schůze s plánováním dalšího dne, protože místo, kde jsme měli mít trénink klasiky, bylo údajně pod sněhem a teploty se zde pohybovaly okolo -4 stupňů (k tomu ještě ostrý vítr, takže reálně až -10). Nakonec se přeci jen odhlasovalo, že to zítra zkusíme. Mezitím začala slušná bouřka doprovázená hustým deštěm. Že by znamení, že nemáme pokoušet počasí?

Hřbitov padlých polských vojáků z 2. světové války s Monte Casinem v pozadí

Spring Cup: den poté

Tak už to mám za sebou. Podrobnější informace až zítra spolu s dalšími díly soustředění v Itálii (ještě 4 díly - online budou pravděpodobně do středy). Co se týče mých výsledků v Dánsku, tak byly jako už tradičně (na Spring Cup) spíše slabší - chyboval jsem v podstatě na všech závodech, ale aspoň při štafetách jsem to zvládl zachránit. Jinak bylo na severu pěkné počasí (jako tradičně na Spring Cup modrá obloha) a i docela teplo, takže v neděli jsem běžel jen v dresu. Teď už jen dospat to mnohahodinové bdění na cestách...

Italia numero quattro

Tak dnes přeci jen stihnu pouze jediný díl o soustředění v Itálii, na další se těšte na začátku příštího týdne...

Den 4

Dopoledne byl domluven další trénink s Finy - dvoučlenné štafety. Ke mně byl vylosován nešťastník Šéďa (Honza Šedivý z Pragy Praha) - byli jsme jasní aspiranti na poslední místo. Nakonec jsem ale docela zaběhl a bez větších chyb na mé straně se nám podařilo ještě dvě štafety porazit (hlavní zásluhu na tom má ale hlavně můj kolega). Na reprezentační úrovni zatím bohužel nejsem

Mapa všech 3 okruhů i s jednotlivými farstami

Já v akci (na startu dalšího okruhu) - fotka od Janči

Při štafetách jsem si naneštěstí bolestivě narazil koleno o šutr a bál jsem se, co to udělá do odpoledního tréninku. Slušně to zatuhlo, ale při rozklusu jsem to docela rozběhl. Na nějaké sprinty ale stejně nebylo potřeba - běžel se trénink (se sprintovou délkou 3km), trefně přezdívaný "green hell" neboli zelené peklo, v tom nejnepředstavitelnějším humusu, který jsem kdy zažil (viz. mapa). Občas bylo nutné překonávat tmavě zelená místa a to byl opravdu nářez - nízké stromky a všudypřítomné šlahouny místní obdoby ostružin. Pokud měl člověk štěstí, mohl se alespoň proplazit nebo se "zelenou hradbu" pokusit proskočit. V horším případě projít ani nešlo nebo jen za cenu hodně bolestivé masochistické exhibice (s rychlostí metru za několik vteřin plných nadávek). Když jsem doběhl, byl jsem krvavý opravdu od hlavy až k patě (viz. foto, které jsem sem dával, když jsme ještě byli v Itálii). Hnus, ale zároveň i zážitek, zvlášť ve vršku s krátkými rukávy. Jen škoda, že to někdo nenatáčel, bylo by z toho super video (byť takovou lehkou parodii najdete na Mrazákově blogu, ve videu z 19/3)...

Tohle bylo jen na rozkoukání...

Mapa 3km po pobřeží a jeho blízkém zarostlém okolí...

Dým po "zeleném sprintíku" (podobně jsme vypadali snad všichni)

Jedna se série krvavých fotografií ze soustředění - tentokrát ze "sprintu" - fotka od Janči