|
První kilometr cesty - výjimečně v lesním porostu |
Je všední letní den se zataženou oblohou a turisty zpočátku moc nepotkáváme. První část cesty po vstupu na území Tatranského národního parku se táhne mezi zbytky lesů po vichřici z roku 2004 a pasekami hustě porostlými místním rostlinstvem. Míjíme ceduli s varováním, že následující lesy jsou v jistém pásmu ochrany před kůrovci - smutná československá paralela se Šumavou, jak nám ukazují stále četnější mrtvé stromy. Mezi maliním odbočuje krátká cestička k partizánskému srubu s památníkem, která je svým nenáročným reliéfem vítaným zpestřením po ostrém výstupu.
|
Mrtvé stromy |
|
Partizánský srub |
|
Ostrý přechod v koloběhu přírody |
Po tomto přerušení cesty už jde chůze přeci jen lépe. Po necelé hodince vycházíme na hranici první kleče. Výhled je konečně trochu veselejší a taky už jsou vidět první skalní srázy. I cesta je trochu mírnější a na výstup mnohem příjemnější. Už za úrovní kleče se stavujeme na menší svačinu. Vedle zurčí malý vodopádek. Travnatým svahem hory k nám stoupá mlha. Za chvíli se přes nás převalí a viditelnost klesne na minimum. Za zády se rozlehne hrozný rámus. Trhnu s sebou a natáhnu se po foťáku. Zároveň se otočím za zdrojem toho hluku. Že by kamzíci, o kterých jsme se bavili a já doufal, že nějakého vyfotím? Nízko nad zemí se pár metrů od nás mihne stín. "Orel!" ozve se. Dřív než ho však stihnu vyfotit, mizí v mlze. Srdce mi z tohohle náhlého a bezprostředního překvapení buší ještě hodně dlouhou. Je čas pokračovat.
|
Kleč | |
|
Cesta nad úrovní vysokého lesa |
|
Tentokráte neméně četná Amanita muscaria, pro nás laiky muchomůrka červená |
|
V dáli se poprvé objevil Kriváň |
|
Blížící se mlha |
|
Jediný zachycený zástupce místní fauny |
Postupně čím dál více přecházíme po kamení. Blížíme se ke hřebení, na kterém jsme, ještě než padla mlha, viděli procházet malé postavičky. Od posledního rozcestníku začínáme ostře stoupat a poprvé ztrácíme značku. Ukazuje se, že držet se za jinými lidmi a na vyšlapaných stezkách tady moc nestačí. Už výš na svahu se mlha zase trochu trhá a je vidět alespoň blízké okolí. Za jednou skalou dole prosvítají dosud skrytá plesa. Na vrchol už to musí být jen kousek. Potkáváme orienťáky - svět je opravdu malý. Posledních pár minut aspiruje na menší horolezeckou vložku. Pak už konečně vidím kříž na vrcholu. Kolem však nic moc vidět není, opět se zatáhlo.
|
Pohled z hřebenu |
|
Dokonalé maskování |
|
Plesa | |
|
Jediný exemplář mě neznámé rostliny těsně pod vrcholem |
|
Kříž |
Rychle se necháme vyfotit a Bob mezi davem na vrcholu nenápadně vytahuje GPS a vyráží na lov kešky. Ještě než ji najde, začíná lehce kapat. Rozhodujeme se, že nemá cenu čekat nahoře a vyrážíme dolů. Kameny začínají pěkně klouzat. Cestou potkáváme nespočet bláznů, kteří míří opačným směrem. V jednu chvíli prší opravdu vydatně, pak se však obloha protrhne a je ideální chvilka na pár fotografií. Kluci mi postupně mizí, protože vytahuji foťák každých několik desítek metrů. Tohle prostě stojí za záběr.
|
Cesta dolů |
|
|
Plesa při cestě zpět |
4 komentáře:
Fakt strhující čtení, to se ti povedlo! Jako kdybych tam někdy byl :D
Havli: Tyjo, taky bych šel. V Norsku zatím počasí NP, takže nejvyšším slezeným kopcem zůstáva Hogevarde,nej vyšší vrchol Norefjellu. Vtipných 1459m n .m. O víkendu to snad trochu napravíme. Pěkný čtení,dík :-)
Hezký článek ,jenom jedna technická připomínka, ten hořec který tam máš nafocený není h. Cluisův ale Gentiana asclepiadea (Hořec tolitovitý).
Krása, ale už to nebudu upravovat, aby vynikl tvůj dodatek :-D
Okomentovat