Až po krk v bahně a jiné srandičky

Jak už jsem psal, letošní pětidenní opravdu stály za to. Poněkud informačně strohé stránky už dávaly tušit, že tentokrát to nebude vždy úplně ono. Shromaždiště (a místo "provizorního" bydlení) bylo v letišti v Hradčanech kousek od Mimoně. No kemp to zrovna nebyl, ale jinak v pohodě, pořadatelé už dopředu dali vědět, že to nebude nic extra.
 

Část shromaždiště z vrcholku jednoho z hangárů

V lese to už bylo zajímavé. Už na první etapu byl o čtvrt hodiny posunutý start, protože se (jako pak několikrát) poněkud prodloužila cesta na start, tentokrát z nějakých 2,2km na 3,5km. Bohužel jsem se o téhle novince dověděl až na místě, takže jsem tam byl půl hodiny předem. Nicméně poté, co jsem na startu hledal tak půl minuty kdeže je zařazena moje eliťácká mapa (v následujících etapách jsem s tím měl problémy pravidelně), už to bylo celkem v pohodě. Trať se nesla v duchu neustálých voleb mezi obíháním údolí nebo během přes ně. Některé kontroly už byly, jemně řečeno, trochu proklouzané, takže to v botách bez hřebů (ty byly zakázány, ale nikdo to nekontroloval, takže ti co si je nenechali doma jako já, je často na nějakou tu etapu vytáhli) to nebylo úplně v pohodě.

Druhá etapa - middle/zkrácená či co - už byla první ze čtyř etap na poněkud extrémnějších měřítkách 1:4000 nebo dokonce 1:3000. Takže všechno bylo krásně vidět, ale jinak to bylo tréninkově na půl k ničemu.

Třetí etapou byl sprint u letiště. Mohlo to být pěkné, kdybych na trojce nedoběhl doprostřed kolečka (jasný vývrat), kde byla kontrola s kódem 32, ale já si nepamatoval kód 34. Kouknul jsem znovu do popisů a pamět mě skutečně neklamala - kód 34 a dvoumetrová prohlubeň. Rychlý pohled do mapy (a ubezpečení, že nikde v okolí nejsou jakékoli další prohlubně či vývraty) dával tušit, že je cosi shnilého ve státě dánském. Ještě jsem ubezpečil pár lidí, že tady to fakt má být a běžel zase o kus dál. Fajn, dál to sedělo.
Jenže pak přišla série tři dalších kontrol se zcela odlišnými kódy a popisy. V době, kdy jsem potkal kontrolu, kolem které se válelo takových pět eliťáckých popisů, jsem ty své už dávno zmačkal a běžel jen podle mapy (ta naštěstí seděla). Takže fajn proběhnutí, ale zbytečně jsem se unavil na odpoledne.

Čtvrtá etapa byl další sprint, tentokrát ve skalách. Začalo pořádně pršet a já byl rád, že jdu na začátku. Zvolil jsem pomalejší tempo odpovídající mému už poněkud potrhanému bezhřebíkovému obutí a bez výraznějších chyb si doběhl pro celkem drsnou ztrátu. No nic, za nějaké zranění mi to nestálo.

 Trochu nám tam taky napršelo...
 

V sobotu na pátou etapu pršelo snad nejvíc. A mě se přestalo dařit. Mapa byla rozměru A3 s měřítkem 1:3000 a s tím jsem se moc nedokázal srovnat. Vysekl jsem pár efektních hloupostí a když mi někde ve dvou třetinách začal ujíždět svah pod nohama, měl jsem toho plné zuby a čekal pokorně na svůj konec. Naštěstí čerstvě prohrnutá prudká kamenná plošina nekončila nějakým srázem, takže jsem se zasekl o nějaký ten strom. Byl jsem celý, to bylo fajn, jen v půlce té plošiny svítily moje popisy.
Jakékoli pokusy vyšplhat pro ně selhaly, protože takhle nakloněná skála byla nad možnosti mých podrážek. Začal jsem cítit zoufalství, protože jsem jednak nemohl najít kontrolu, která tam měla někde být (byla zaražená pod smrčkem) a zadruhé jsem si nebyl jistý, do jaké míry lze absolvovat závod bez popisů, když pořadatelé už několikrát předvedli, že dokáží dát různé kontroly třeba tři metry od sebe. Naštěstí v té chvíli přiběhla má spása v podobě Danáče, který mi nejen (dobrovolně) ukázal kontrolu, ale i (nedobrovolně) posloužil jako vodič ukazující, co orazit. Naštěstí jsem mu fyzicky celkem stačil, takže jsme to spolu dotáhli až do cíle.

... ale naštěstí se bylo kde schovat (boční strana jednoho z hangárů)
 

Poslední etapa pak byla úplně odlišná od předchozích, byla na relativní rovině se spoustou bažin (navíc rozšířených nedávnými dešti na vskutku skandinávskou úroveň). Začátek se mi podařil a tak už celkem brzy jsem (stejně jako loni) doběhl Jirku Nováka, který zase startoval přede mnou. A (stejně jako loni) pak přišly chyby a zase jsem (stejně jako loni) nedoběhl Vlastu Poláka. Navíc se mi podařilo narazit si o jeden z asi dvou kamenů v lese koleno, takže jsem si i trochu pokulhal. Nakonec se mi ale šťastně podařilo dokončit (mezitím jsem trochu nedoskočil přes potok a skončil po krk ne ve vodě, ale v bahně, protože jinak ten humus, co tam byl pojmenovat nejde) a dostat se do desítky celkového pořadí v elitě.

Konec dobrý, všechno dobré, říká se. A asi to bude platit i o těchle pětidenních. Výsledky zejména v úvodu slušné, běhalo se mi vesměs docela dobře (na to, že jsem do závodů šel z plného tréninku) a koleno už taky vypadá trochu líp. Byl to fajn trénink na fyzičku a nebýt podivných měřítek, tak i hodně na mapu. A to mi od vícedenních stačí.

P.S. Mapy nakreslené nemám a už se mi teď do toho nechce. Zítra navíc jedu pryč, takže budou asi až v pondělí. No aspoň je na co se těšit :-D