Cesta po jižních zemích začala 22. srpna jízdou vlakem do Brna, kde byl sraz účastníků zájezdu. Měli jsme trošku problémy s nalezením přesného místa, odkud jsme měli vyrazit - Janáčkova divadla, ale nakonec se nám tam s pomocí podařilo naši výzbroj a výstroj dotáhnout. U divadla zatím čekala asi desítka lidí, ale zavazadel tu bylo jako pro dvojnásobek. Už to předpovídalo, že budeme mít co dělat, aby se do autobusu všechno vecpalo. Nakonec se to přeci jen po cca 40 minutách povedlo, ačkoli jsme museli zarovnat i záchod (a to to byl hodně velký autobus - viz. foto). Cesta proběhla docela v pohodě, trochu nepříjemných bylo 45 minut v sauně na zadních sedadlech, kdy nás prohlíželi rakouští policisté a byla vypnutá klimatizace. Už aby se začal rozšiřovat Temelín!
Náš autobus
Do Ajdovčiny, městečka ve Slovinsku, kde jsme spali v tělocvičně, jsme dorazili tuším až před desátou večer. Naštěstí tu bylo dost místa, závody začínaly až druhý den, a tak tu ještě spousta lidí nebyla. První etapou známého OO.cupu (Orienteering Online Cupu) byla zkrácená trať v terénech rozkládajících se o 1000m výše než jsme spali. Bohužel neměl letošní OO.cup ani jednu etapu v otevřeném terénu, a tak se vše běhalo v druhém obvyklém slovinském terénu - lesích s velkým množstvím detailů (kameny i vrstevnicové útvary). Tomu odpovídalo měřítko mapy (dvakrát 1:7500 a 1:10000 a jednou 1:5000). A bohužel ale i moje výkony, protože tohle je přesně terén, ve kterém mi to moc nejde (snad kvůli obrovskému množství detailů na malém kousku mapy). Nejvíc se mi tak povedla třetí etapa - sprint na měřítku 1:5000. Na prvních dvou etapách (již zmíněná zkrácená a jedna klasika) se mi vždycky podařilo vytvořit nějakou chybu, když jsem nezvládl pořádně přečíst mapu. V posledních dvou etapách jsem pro změnu dělal začátečnické chyby jako odbočení po špatné cestě nebo nepozornost na postupu.
Část náhorní plošiny nad Ajdovčinou
Krom pěti etap závodů jsme vždy měli odpoledne nějaký program. Po první etapě trénink na malé otevřené náhorní plošině kousek od naší tělocvičny v Ajdovčině, v úterý jsme jeli k moři (na ten kousek, co patří Slovincům) - to mě ale moc neoslovilo, moc lidí, vedro a slaná voda :) - prostě moře. Po třetí etapě jsme měli trénink vedený z velké části místním pralesem (tam to bylo moc pěkné) a po čtvrté části závodů jsme vyrazili do jeskyních v Postojné (tam mě to taky trošku zklamalo, ale přesto to stálo za to). Po páté už jsme pak rovnou přejížděli do Itálie. No a jak jsem celkově dopadl? Skončil jsem někde v polovině, ale docela spokojený, že moje výkony tady měly alespoň trochu stoupající tendenci. Byla to super zkušenost, v krasových terénem (závrty) moc často neběhám. A v Ajdovčině měli super dobrou a velkou zmrzlinu :D
Jedno ze sedel, které jsme při cestě na tréninky v Itálii přejížděli (necelé 2000 m. n. m.) Náš cíl v Itálii naštěstí ležel poměrně na severu (v jižní části Dolomit), a tak cesta nebyla moc dlouhá. Bydleli jsme asi jen 700 m nad mořem, takže jsme při cestě tam nemuseli ani vyjíždět moc vysoko. V následujích dnech nás čekala každý den vždy dvojice tréninků poblíž prostorů příštího juniorského mistrovství. Hned první trénink byl překvapením, přehoupli jsme se přes sedlo ve dvou tisících, všude kolem prudké svahy, a půl hodiny jeli dolů. Nikdo tak nečekal, že poběžíme skoro na úplné rovině, navíc v bažinách. Skoro Švédsko. Ostatní tréninky už ale byly odlišné, většinou to probíhalo tak, že jsme autobusem vyjeli šílenými serpentýnami (kde se náš autobus sotva vešel a někdy ani to ne :) ) na náhorní plošinu/sedlo, kde se prudké svahy lehce zmírnily, že se v nich dalo aspoň trochu běhat. V horším případě jsme si museli ještě kousek dojít.
Mezi tréninky byla i trojice sprintů v italských městečkách. To byla krása! Křivolaké a úzké uličky. Spousta náměstíček. Nutnost číst mapu hodně detailně ve velké rychlosti. Tohle se mi prostě u sprintů líbí. Všechny tři tratě se počítaly do série Euro cup, kde první tři získali prémie v eurech. Já nakonec doběhl sedmý, byť jsem měl naději i na páté místo, ale tu jsem hloupou chybou v posledním sprintu s handicapovým startem ztratil.
Typické italské městečko v Dolomitech V jediný volný den, kdy nebyl trénink, jsme vyrazili do hor. Vyjeli jsme 1000m lanovkou na náhorní plošinu (2700m horní stanice lanovky), po které jsme vyrazili k ledovci. Představoval jsem si něco podobného tomu, co jsem viděl v Norsku, ale byl jsem zklamaný, místní ledovec byl už hodně malý a skoro celý pokrytý nánosy kamení a písku. Snad kvůli tomu, že se po něm dalo jít, snad protože jsme nechtěně sešli z cesty, jsme se po něm vydali kolmo vzhrůru k vrcholku, který se nad ním tyčil. Tam se nějakým borcům podařilo pustit dolů několik kamenů a už jsme měli první oběť. Naneštěstí to byl zásah do hlavy, naštěstí to relativně dobře dopadlo - pár stehů, kvůli kterým přišel Evák o pár vlasů, ale snad žádné další následky. Pak následoval sestup cca 1400 výškových metrů k místu, kde nás měl nabrat bus. Ke konci už teda pěkně bolela kolena :)
Jeden z pohledů přes náhorní plošinu (výška okolo 2800 m. n. m.) Cesta domů uběhla až nečekaně rychle, před osmou večer 3. srpna už jsme byli v Brně. Ačkoli jsme dorazili o trochu dřív než jsem původně předpokládal, byl jsem hodně rád, že mám v Brně domluvené přespání. No kdybych neměl, nejenže bych dorazil domů pěkně pozdě v noci (pokud bych neusnul ve vlaku), ale přišel bych o super výlet na brněnské přístaviště, kde jsem viděl už krásně zelenou přehradu (ale údajně ještě dost čistou :D ), místní golfové hřístě a flotilu parníků... No a taky by se mi nedostalo poučení o tom, že hopík je hopskulka apod. A samozřejmě nesmím zapomenout na útěk před potenciálním úchylem :) Prostě to bylo super!
Druhý den jsem okolo poledne dorazil do Hradce, sice dost unavený, ale se skvělými zážitky a cennými zkušenostmi...