úterý 31. srpna 2010

Kriváň

První metry
Četný zástupce místní flóry - Gentiana clusii - znalci mezi čtenáři mě jistě poupraví, pokud se pletu (a zřejmě jsem se spletl, viz komentáře)
Ještě jeden záběr hořce Clusiova
Stoupání do kopce jde ztuha. První metry vzhůru jsou vždy nejtěžší – tělu pár desítek minut trvá, než si na tenhle pohyb zvykne. Zelená na Kriváň nás přitom po krátkém sestupu po asfaltu od parkoviště Tři Studničky nijak nešetří.
 
První kilometr cesty - výjimečně v lesním porostu
Je všední letní den se zataženou oblohou a turisty zpočátku moc nepotkáváme. První část cesty po vstupu na území Tatranského národního parku se táhne mezi zbytky lesů po vichřici z roku 2004 a pasekami hustě porostlými místním rostlinstvem. Míjíme ceduli s varováním, že následující lesy jsou v jistém pásmu ochrany před kůrovci - smutná československá paralela se Šumavou, jak nám ukazují stále četnější mrtvé stromy. Mezi maliním odbočuje krátká cestička k partizánskému srubu s památníkem, která je svým nenáročným reliéfem vítaným zpestřením po ostrém výstupu.
 
Mrtvé stromy
Partizánský srub
Ostrý přechod v koloběhu přírody
Po tomto přerušení cesty už jde chůze přeci jen lépe. Po necelé hodince vycházíme na hranici první kleče. Výhled je konečně trochu veselejší a taky už jsou vidět první skalní srázy. I cesta je trochu mírnější a na výstup mnohem příjemnější. Už za úrovní kleče se stavujeme na menší svačinu. Vedle zurčí malý vodopádek. Travnatým svahem hory k nám stoupá mlha. Za chvíli se přes nás převalí a viditelnost klesne na minimum. Za zády se rozlehne hrozný rámus. Trhnu s sebou a natáhnu se po foťáku. Zároveň se otočím za zdrojem toho hluku. Že by kamzíci, o kterých jsme se bavili a já doufal, že nějakého vyfotím? Nízko nad zemí se pár metrů od nás mihne stín. "Orel!" ozve se. Dřív než ho však stihnu vyfotit, mizí v mlze. Srdce mi z tohohle náhlého a bezprostředního překvapení buší ještě hodně dlouhou. Je čas pokračovat.

Kleč
Cesta nad úrovní vysokého lesa
Tentokráte neméně četná Amanita muscaria, pro nás laiky muchomůrka červená
V dáli se poprvé objevil Kriváň
Blížící se mlha
Jediný zachycený zástupce místní fauny
Postupně čím dál více přecházíme po kamení. Blížíme se ke hřebení, na kterém jsme, ještě než padla mlha, viděli procházet malé postavičky. Od posledního rozcestníku začínáme ostře stoupat a poprvé ztrácíme značku. Ukazuje se, že držet se za jinými lidmi a na vyšlapaných stezkách tady moc nestačí. Už výš na svahu se mlha zase trochu trhá a je vidět alespoň blízké okolí. Za jednou skalou dole prosvítají dosud skrytá plesa. Na vrchol už to musí být jen kousek. Potkáváme orienťáky - svět je opravdu malý. Posledních pár minut aspiruje na menší horolezeckou vložku. Pak už konečně vidím kříž na vrcholu. Kolem však nic moc vidět není, opět se zatáhlo.

Pohled z hřebenu
Dokonalé maskování
Plesa
Jediný exemplář mě neznámé rostliny těsně pod vrcholem
Kříž
Rychle se necháme vyfotit a Bob mezi davem na vrcholu nenápadně vytahuje GPS a vyráží na lov kešky. Ještě než ji najde, začíná lehce kapat. Rozhodujeme se, že nemá cenu čekat nahoře a vyrážíme dolů. Kameny začínají pěkně klouzat. Cestou potkáváme nespočet bláznů, kteří míří opačným směrem. V jednu chvíli prší opravdu vydatně, pak se však obloha protrhne a je ideální chvilka na pár fotografií. Kluci mi postupně mizí, protože vytahuji foťák každých několik desítek metrů. Tohle prostě stojí za záběr.

Cesta dolů
Plesa při cestě zpět
Konec světa
"Hořící lesy" - mizící mlha
Pohled pod Tatry

Jen co dorazíme k rozcestníku, jde se už mnohem rychleji. Pršet ale nepřestává, a tak se sestup stává nekonečným pochodem. V závěru dvouhodinové chůze už začíná být promoklému tělu celkem zima. Stavíme pár minut od auta na první větší jídlo, které jsme původně plánovali na vrcholu. Zima je čím dál větší a byť se zdá, že se konečně mraky protrhnou, už s ostatními nevydržím a musím vyrazit za suchými věcmi čekajícími u Tří Studniček.Když je mi konečně teplo, uvědomuji si, jaký to byl zážitek. Krásná tatranská příroda a divoký sestup po mokrých skalách. Tohle jsou opravdové hory...

Cesta dolů
Nový život
Mlžný opar
Poslední pohled vzhůru

4 komentáře:

Unknown řekl(a)...

Fakt strhující čtení, to se ti povedlo! Jako kdybych tam někdy byl :D

Anonymní řekl(a)...

Havli: Tyjo, taky bych šel. V Norsku zatím počasí NP, takže nejvyšším slezeným kopcem zůstáva Hogevarde,nej vyšší vrchol Norefjellu. Vtipných 1459m n .m. O víkendu to snad trochu napravíme. Pěkný čtení,dík :-)

Vorel řekl(a)...

Hezký článek ,jenom jedna technická připomínka, ten hořec který tam máš nafocený není h. Cluisův ale Gentiana asclepiadea (Hořec tolitovitý).

Michal Jirásek řekl(a)...

Krása, ale už to nebudu upravovat, aby vynikl tvůj dodatek :-D