Zhodnocení soustředění ve Švédsku

Necelých 18 dní dřiny (včetně neustálého cestování) ve Skandinávii bylo opravdu náročných. Krom několika závodů (celkem jsem jich absolvoval šest) se každý den konal alespoň jeden trénink. Často jsme běhali i dvoufázově, takže času na opravdovou regeneraci moc nebylo. Po necelém týdnu jsem už onemocněl a abych řekl pravdu, asi se to pak se mnou táhlo celý zbytek soustředění. Nikdy jsem se ještě necítil tak vyčerpaný, že jsem po tréninku lehnul, ležel do večeře, a pak v tom zase pokračoval až do večerky. Nebýt toho, že jsme na poslední týden přejeli na ubytování, kde jsme konečně dostali slušné porce jídla, které většinou nebylo z pytlíku, asi bych po Spring Cupu nedal dohromady alespoň na chvíli. I tak jsem to ale bohužel nevydržel až do finále. Ještě dnes se z toho doma doléčuji.

Kdyby někoho zajímal předběžný seznam mých nemocí a zranění, se kterými jsem se na severu a poté potýkal, tak tady je :) Je to jen tak pro pobavení, ne aby z toho někdo vyvozoval, že nás tam snad týrali a že orienťák je tak bestiální sport :D
Bolest v kolenou (obou), vyražená čočka (o se mi sice nic nestalo, ale oko v ohrožení bylo), žaludeční problémy se zvracením a nedobrovolnou jednodenní totální hladovkou, horečka, bolavé paty, bolest v chodidle, rýma, bolest v krku, bolest v uchu a velké finále v kolapsu na snídani - prostě sranda, ale už je to o mnoho lepší...
To by bylo z hlediska fyzičky, o které ale nemůžu říct, že by mě zklamala, prostě toho bylo na mě hodně. Teď k něčemu záživnějšímu, mapě. Co se hlavně začátku týče (závody) moc se mi ve Švédsku nevedlo (první závody), to bylo hlavně z důvodu špatně zvolené taktiky, jak mapově běhat ve skandinávských lesích. To jsem si ale relativně rychle uvědomil, stačil jediný middle, ostatní dva závody (štafety a druhý middle) ve skutečnosti ztroskotaly na něčem jiném - štáfle na vyražené čočce a middle na přílišné důvěře ve švédské borce. Část v Ärle už byla lepší, v první polovině to byl spíše zápas s první únavou a bolestí v kolenech, než s mapovými problémy. Poté jsme přejeli do Dánska, kde jsem na nočním běžel asi svůj nejlepší zdejší závod, ačkoli ani zde se svým výkonem nejsem úplně spokojený (opět špatná mapová taktika volby postupů a dohledávek, naštěstí jsem si to poměrně brzy uvědomil a upravil ji). Klasika a štafety pak už byly jednoduchými záležitostmi, při kterých jsem ztrácel jen na běhu.
v Göteborgu zřejmě kvalitní strava dokázala zázraky a opět mi umožnila, abych se po několik dní věnoval tréninku naplno, aniž bych byl příliš limitován únavou. A bylo pro mě relativním překvapením, že krom jedné věci jsem (pokud jsem nebyl už nemocný nebo přinejmenším velmi unavený) na severu neměl další problémy. Tou věcí byly startovní momenty, na kterých jsem poměrně dost ztrácel a jsou asi tak jedinou záležitostí, ve které jsem objevil svou větší slabinu, kterou ještě musím tréninkem omezit.
A jak se mi tam tedy líbilo? Hodně, jako vždycky. Škoda jen toho počasí a nemocí, které mě tu zastihly a poněkud to pokazily. No, nemůže být prostě každý den posvícení (tohle pořekadlo se stává mým oblíbeným, které říkám po každém pokaženém tréninku/závodě). Toť tedy asi vše ke švédskému soustředění, věřím, že mi pomohlo ve výkonech nejen pro tuto sezónu.

Fáze 5 (Göteborg) ukončena

Poslední týden ve Švédsku byl tím nejnáročnějším, který jsem kdy zažil.

Po Spring Cupu, na kterém jsem se prakticky úplně vydal ze všech svých zbylých sil jsme naštěstí měli jen pár hodin cesty, než jsme dorazili do ubytování v celku ucházejícím baráku poblíž Göteborgu. Zastavili jsme se zde však jen na chvilku a vzápětí vyrazili zpět do města na večeři. Chvíli jsme bloudili po městě a hledali, kde že mají v neděli okolo osmé otevřeno. Nakonec se však na nás štěstí usmálo a skončili jsme v pizzerii. Ještě než nám začali nosit naše objednaná jídla, donesl číšník na každý stůl po míse salátu (zdarma), který jsme notně hladoví spásali daleko dříve, než se objevil hlavní chod. Já jsem si dal kebab a přestože se to zdálo oproti pizzám jako malá porce, nakonec jsem se z něj najedl myslím mnohem líp. Po návratu na ubytování se musela řešit poměrně nemilá věc - místo klíčů ke dvěma pokojům, které byly objednány, jsme měli jen jeden. Trenéři rozhodli, že na postelích budou spát holky a několik vybraných kluků. Výběr spočíval v kámen-nůžky-papír a já vypadl už v prvním kole, opravdu nenadšen, že se zase nevyspím v posteli. Toho dne se však na mě usmálo štěstí a díky umu Štěpána Kodedy se podařilo otevřít i pokoj druhý. Super! Na postelích se leželo nádherně.
Náš pokoj byl tuším asi pro šestnáct lidi, ale byl průchody rozdělen do tří částí. Já spal v té prostředním spolu s již zmiňovaným "zámečníkem" Štěpánem Kodedou a výpravou maďarských juniorských reprošů. To zde uvádím hlavně proto, že právě oni se starali o každodenní zábavu, když se vzájemně učili různé české/maďarské sprosté výrazy a imitovali Švédy (pravý "Swedish guy" chodí jako správný skejťák s kalhotama u kolen a drsnou kšiltovkou, taková je teď aktuální severská móda :) ).
V pondělí jsme ti, co už byli ve Švédsku přes týden, měli po luxusní snídani (švédské stoly) celé dopoledne volno, aby jsme si odpočali. Ostatní vyrazili na krátkou hadici na sousedící mapu. Odpoledne jsme se už zapojili všichni a vyjeli na okruhy. Počasí nebylo nic moc, poprchávalo, v lese byla docela mlha a na zemi i zbytky sněhu (to už bylo ale opravdu poslední setkání se sněhem ve Švédsku). I tak to byl ale celkem fajn trénink a pro mě jeden z nejpovedenějších. Hlavně se mi snad poprvé letos běhalo na severu dobře, aniž by mě něco bolelo (otlačené paty z orientek jsem si rychle "umrtvil" v bažině).
Úterní dopoledne se neslo ve znamení prvního závodu o "prize money" (dalšími byla klasika a sobotní middle), kdy měl vítěz tréninku dlouhých postupů brát 15 euro za svůj výkon. Já jsem nezačal moc šťastně, na jedničku jsem se zamotal a šestiminutová chyba naskočila ani nevím jak. Pak už to však byla skoro pohodička. Běželo se vcelku dobře a jen na druhém dlouhém postupu jsem se v půli rozhodl změnit svou volbu přímého postupu v obíhačku (což se obecně dělat nemá) a to byla chyba. Chvíli předtím jsem se ale prodíral nad kolena hlubokou bažinou a pak horolezil přes dvacetimetrový sráz, takže jsem toho měl v tom okamžiku, kdy jsem naběhl na tu krásnou cestu, docela dost :) Na posledním (třetím) postupu jsem pak dokonce zaběhl třetí nejrychlejší čas, což byl rozhodně super výsledek. Odpolko se šly odpočinkovějším tempem krátké postupy.
Klasika, kterou jsme šli ve středu byla dalším z mých vydařených tréninků. Sice jsem na těch 7,5 km dostal od vítěze "pěkných" 10 minut, ale od většiny repre mě dělilo jen pár minut, pokud vůbec. chyby jsem přitom neudělal prakticky žádné, jen jsem na začátku musel trochu víc probíhat bažinami, protože s patami to bylo čím dál horší...
Odpoledne se pak šel krátký lesní sprintík se startem a cílem na bahnité bývalé skládce (zasypané). Tam už to bohužel trochu drhlo a chybičky se taky objevily.
Čtvrteční ráno jsem se už necítil úplně fit. Únava se docela dostavila a já byl rád, že dnešek bude trochu odpočinkovější. Nejprve nás trenéři převezli na opačný konec mapy sousedící s naším ubytováním, načež jsme se vraceli po libovolných kontrolách zpět. Vzhledem k tomu, že v okolí Göteborgu bude letos probíhat juniorské MS, tak zde byly rozneseny kontroly pro modelové tréninky reprezentací, kterých jsme právě využívali. Tempo jsem volil záměrně pomalé, protože už jsem toho začínal mít fyzicky docela dost. Na konci jsem si svůj výběh ještě nechtěně prodloužil, když jsem si spletl správný podchod pod silnicí, který mě měl vyhodit přímo před naším ubytováním, a na místo toho jsem podběhl silnici asi o kilometr jinde :) Navečer byl první trénink s norskou repre - sprint v Göteborgu, vyběhl jsem až okolo sedmé večer a 3,3 km zaběhl za necelých šestnáct minut, což se nezdá tolik, ale na vítěze jsem stejně ztratil dvě minuty, z nichž polovinu ukrojilo opětovné počáteční chybování a zbytek pak únava, kvůli které už jsem nezvládal běžet tak rychle (čímž ale netvrdím, že i kdybych nechyboval a běžecky mohl, že bych vyhrál...). Zdá se, že se budu muset víc soustředit při startu a prvních minutách a trochu to potrénovat, protože s tím mám evidentně problémy...
v pátek už mi bylo vyloženě špatně. Běháním v neustále mokrém lese jsem i přes veškerou mou snahu nastydl a rýmu jsem měl už jako hrom. Navíc mě začalo i trochu bolet v krku. Dopolední štafety jsem zkazil skoro hned na začátku, kdy jsem přehlédl jednu kontrolu a v domnění, že teď následuje dlouhý postup, se nechal odvézt o cca 200 m dál, než jsem si to uvědomil a musel se vrátit. To už byla obrovská ztráta, na jejíž dohánění jsem v sobě už ani nemohl najít sil (a motivace také příliš ne). O několik kontrol dál následovala hustníková pasáž, kde jsem si to taky pěkně užil (takhle zarostlý kus lesa jsem ve Švédsku snad ještě nezažil a rád jsem ještě vzpomínal na "normální" místní podrost). Kombinace tmavě zeleného hustníku/bažiny/srázů byla opravdu vydařená. Doběhl jsem daleko za prvními. Cestou zpátky jsem jako několikrát dříve řídil. Zmiňuji se o tom, protože jsme se s vedoucím vozidlem zamotali na dopravních komunikacích v Göteborgu, a tak jsem si docela zajezdil v hustém provozu, kde pořád někdo troubil, že mu vjíždím do pruhu. Ono se tam totiž nejezdí moc dobře, když tam odbočku oznamují pár desítek metrů předem (někdy ani to ne) a sotva na ně zareaguje první řidič, natož pak ten, co za ním jede v závěsu (tedy já) a pořádně ani cestu nezná :)
Odpoledne už bylo volné a já ho skoro celé proležel. Zdálo se mi, že na mě leze horečka, v krku mě bolelo při každém polknutí a navíc, když jsem se rozležel, začalo mě bolet i chodidlo, na které jsem při štafetách tvrdě dopadl. Hotový hypochondr...
Sobota už byla opravdu zoufalá a můj organismus si před snídaní řekl, že už toho má asi opravdu dost a jak později Petr vtipně poznamenal, zařadil restart, následkem čehož mě museli v jídelně křísit a pak mě odtáhnout na pokoj. Middle, na který jsem byl příhlášen, jsem už ani neběžel, jen jsem si došel na start pro mapu a kouknul se na pár kontrol.
Ještě před druhou jsme vyrazili po ose Göteborg - Trelleborg-(trajekt)-Sassnitz - Berlín - Ústí - Praha - Hradec domů a když jsme konečně dorazili, byl jsem opravdu rád, že už to mám za sebou. Takhle jsem se na soustředění teda ještě nikdy nezřídil :)

Fáze 4 (Spring Cup) ukončena

Tréninky v Ärle jsem odběhal zhruba z poloviny, takže jsem byl zvědavý, jak se projeví únava z běhání i nemoci na dalších závodech, které mě tu čekají. Na Spring Cup do Dánska jsem jel už potřetí a doufal jsem, že alespoň v jednom závodě opět vylepším svá umístění z loňska.
Samotná cesta byla poměrně zdlouhavá a já většinu z ní pročetl. Území Švédska jsme opustili cca po čtyřech hodinách jízdy a dvacetiminutovým trajektem přejeli do Dánska. Z přístavu to už netrvalo dlouho a byli jsme v Hillerodu, v centru letošního Spring Cupu. Ubytovali jsme se ve stejné škole jako před dvěma lety a zbytek odpoledne jsem unavený proležel. Večer mě čekal noční sprint (i když 5,7 km moc sprintová trať není), takže jsem si moc pospávat nemohl. Před sedmou večer přijeli ještě borci z ASU pod vedením Aljoši, kteří byli stejně jako my přihlášeni pod AR20. Tou dobou už jsem se pomalu blížila chvíle, kdy jsem se musel začít připravovat na nočák. Letos byl naštěstí cíl přímo u školy a na start se nemuselo jet autem - byl jen kilometr vzdálený. Běželo se na mapě Gadevang, na které jsme měli před dvěma lety možnost trénovat, a tak byla už u propozic vyvěšená pro všechny. Na první pohled to vypadalo, že se bude pořád běhat po nějakých loukách, ale naštěstí jsem se mýlil. Závod pro mě nezačal dobře - na 3. a 5. kontrole jsem nechal dohromady něco přes dvě minuty (z toho ale většinu na prodírání se "dánským podrostem" dvoumetrových doubků). Pak už jsem si vzpomněl na loňskou taktiku a dále pokračoval stylem "raději to rvát po cestě dobrým směrem, než se prodírat hustníkem/bažinou směrem špatným". Běželo se mi opravdu dobře a až na jednu kontrolu na začátku povinného úseku jsem ani neudělal nějakou výraznější chybu. Nakonec z toho bylo 12. místo v H17-20E (s nepříliš velkou ztrátou na medailové pozice), což je docela úspěch i oproti loňsku, kdy jsem běžel opravdu fantasticky a tuším, že jsem stejně skončil hůř. Je vidět, že nočáky mě opravdu baví a trochu i jdou :)
Sobotní klasika měla prověřit, kolik sil jsem si ze včerejšího dne ještě ušetřil. Na 9,5 km odhadli pořadatelé čas vítěze na 48 minut a nakonec se jim to i povedlo. Bylo to opravdu rychlé a přestože jsem chyboval jen na jedné kontrole (opět na začátku!) dostal jsem pěkných 10 minut. Přeci jen už jsem nemohl stejně rychle jako včera. Závod v H19-20E ovládli stejně jako nočák borci z Czech junior teamu (Štěpán Kodeda a Adam Chromý). Skončil jsem okolo poloviny (30. místo z necelých 70), ale přesto jsem byl docela spokojený - moc chyb jsem neudělal a neopakoval se takový propad ve výsledkové listině jako loni.
Zbytek dne se nesl v zoufalém shromažďování zbytků sil na nedělní štafety a návštěvě internetové kavárny/Královéhradeckého SCM. Internetová kavárna otevírala v 6 hodin a přestože jsem přišel jen o pár minut později, už byly oba počítače obsazeny náruživými surfaři. Nakonec jsem si přeci jen svoji židli vybojoval a vydal se něco napsat na blog. Jaké bylo hned mé první rozčarování, když jsem zjistil, že dánská klávesnice je od té české poněkud odlišná. Přišlo mi, že je část posunutá nějak do strany a hlavně písmena y a z byla prohozená - skoro nepřekonatelný problém. To že chyběla diakritika zas tolik nevadilo. Mezitím co jsem zápasil s klávesnicí, přišel Petr a dal mi flashku s fotkami, které jsem měl poslat do Čech na stránky AR20 - hrůza - trvalo mi asi dvacet minut, než se mi je podařilo přes Seznam poslat (budu si asi muset zapnout tu 2GB schránku), jsem totiž zvyklý používat Firebird, obdobu Outlooku. Mezitím jsem ještě dal nějaké fotky i na blog, ale vzhledem k tomu, že se za mnou vytvořila docela solidní fronta, jsem to raději omezil a urychleně vyklidil pole.
Štafety startovaly v 9 ráno a navíc se měnil čas, takže mi přišlo, že jsem se ani moc nevyspal. Navíc mi dánský chleba (nechápu, proč se koupilo několik balíčků úplně stejného, když tady na severu mají široký výběr různých druhů) s máslem a marmeládou začal lézt pěkně krkem (ono, když je to samé navíc i k obědu a večeři, není divu), takže mi přišlo, že jsem se ani moc nenasnídal. Už při rozbíhání mi bylo jasné, že dnes to opět nebude procházka růžovým sadem. Postartovní sprintna jedničku jsem ještě nějak ustál, ale v polovině postupu na 3. kontrolu (asi přes polovinu mapy) mi začaly rychle docházet síly. O pár kontrol později už to neběželo, ani když jsem tlačil nohy kupředu sebevíc. Zbylé 3/4 trati byl očistec se zoufalým modlením se, aby už byl konec. Neměl jsem ani moc sil chybovat, takže jsem tam na mapě nechal sotva něco přes minutu, možná dvě. Stejně pomalým tempem, jako jsem se přibližoval ke shromaždišti, mi začalo v hlavě svítat, že ta dlouhá motanice za loukou bude asi pytlík a že rozhodně nebude na 5-10 minut, jak je zvykem v "unaveným běžcům přívětivých" zemích, respektive u nás. Nakonec jsem ale zvládl i to a přežil. Výsledek opravdu špatný, ale to mě v té chvíli nezajímalo, přežil jsem!
Pak už jsem si zbytek štafet konečně vychutnal i z diváckého hlediska (dříve jsem vždy běžel až poslední úsek a vůbec si to tak neužil). Konečně jsem viděl Trac-trac v akci. Pro ty neznalé, Trac-trac je systém, ve kterém běží závodníci s malým GPS vysílačem, který jejich polohu přenáší do centrály a umožňuje tak téměř živý přenos jejich pohybu (rozuměj postupů) v lese třeba pomocí projektoru na plátno. Tentokrát "někde soudruzi z NDR udělali chybu", protože jim to moc nefungovalo. Ale i tak to bylo zajímavé. Pak následoval odjezd směr Švédsko a Göteborg, nebo-li další týden tréninků.

Fáze 3 (Ärla) ukončena

Jistě už jste zvědaví, co se tady na severu od neděle dělo...

Při náročné mnohasetkilometrové cestě (asi 400-500 km) se kolem nás stejně jako minule střídala zasněžená a nezasněžená krajina. Zdálo se však, že "čím více na sever, tím méně sněhu". Nakonec jsme byli ubytováni v Barvagarden, skupině budov, která slouží k mě neznámým účelům. Vystřídali jsme zde jakýsi sraz důchodců, kteří v okamžiku našeho příjezdu ve velkém kouřili u dveří (další z důvodů severské dlouhověkosti?). Společně s námi tu jednu noc přebývali i švédští orienťáci, kteří se účastnili místních víkendových závodů. Věrni orienťácké pospolitosti nám, pod vedením jednoho z mála veteránů, přišli ukázat mapy z okolí. Nejprve jsem se k rozhovoru přidružil jen, abych vypomohl několika anglickými slovíčky, ale během chvíle jsem to byl já, s kým se hlavně debatovalo. Mluvili jsme o všem možném - rozdílech v mapování, problémech s lesáky, Tiomile nebo třeba nadcházejícím MS v Olomouci. Nakonec jsme jim ještě s Petrem ukazalovali na notebooku české mapy, z nichž je asi nejvíce zaujaly řady vrstevnic na loňských jabloneckých áčkách - na podobném se tu prý neběhá.
Přes noc jako obvykle začalo sněžit a v okolí Ärly, kde dosud nebylo moc sněhu, zase trochu bílé pokrývky přibylo (naštěstí ne tolik). V pondělí ráno jsme vyrazili na první místní trénink. Už cesta na něj byla super - konečně jsem se dostal i k řízení dodávky :). Sudá-lichá byl pěkný "záhul", zvlášť když jsem ji běžel s Adamem Chromým (ZBM/juniorská repre), kterého jsem si ráno vylosoval. Během těch sprintů (alespoň pro mě) přes bažiny a hustníky, jsem příliš mapovat nezvládal, takže jsem v dohledávce spíše než kontroly nejprve hledal sebe. Až na jeden případ, kdy jsem opravdu nevěděl, jsem se nakonec vždy dokázal najít (byť za cenu ujištění, že jsme opravdu tak vedle, jak mi najednou došlo...). Byla to ale fajn zkušenost, to rozhodně. Odpoledne byl na řadě "kulečník" nebo-li velmi krátké postupy (na cca 4 km 32 kontrol). To jsem šel o poznání pomaleji, ale bez chyb a s naprostou spokojeností.
V úterý se běžely okruhy, v prvním z nich však byla špatně kontrola (ostrůvek v bažině), kterou jsme pak pár minut hledal, a to mě bohužel trochu demotivovalo. Únava, kterou jsem začal cítit v nohou, jsem tak nejprve přičítal tomu, ale když jsem pak zjistil, že mi dělá problémy i doklusnout z cíle k autu, začalo by mít jasné, že něco je špatně. Hned jak jsme přijeli, jsem zalehl a toho dne už skoro nevstal. Opravdu šílených bolestí břicha jsem se zbavil (slabší povahy raděli dále nečtěte), až když jsem se na záchodě vyzvracel. Pak jsem slupl živočišné uhlí a acylpyrin (měl jsem i teplotu) a dál ležel. Tu noc jsem skoro neusnul, ale už mi bylo docela dobře. Co mě na tom nejvíce mrzelo, bylo, že jsem přišel o nočák, který byl v úterý večer a zároveň i následující středeční dopolední sprinty. A taky, že jsem za celý den v sobě udržel jen ty prášky a dva hrníčky čaje. Naštěstí to ve středu už bylo v pohodě a odpoledne jsem se to snažil alespoň rozchodit v rámci výletu do Eskilstuny (2 kostely a hromada obchodů).
Čtvrtek byl opět ve znamení návratu k tréninku. Dopoledne jsem oběhl asi 6 kilometrů na mapě v rámci tréninku shluků kontrol (v poslední třetině mi už ale došly síly). I tak to byl docela úspěch, na to, že jsem byl v úterý celý den bez jídla, a navíc jsem ani jednou necítil koleno, takže už si snad odpočalo i to. Odpoledne jsem alespoň výklusem roznesl část paměťáku, a pak vyrazil do lesa trochu fotit. Večer byl korunován další zábavnou vloužkou pod réžií Žabin: nejprve dva díly komediálního seriálu, a pak videa z jejich Silvestra.
Ráno se neslo ve znamení rychlého balení a uklízení, aby jsme do deseti mohli být na cestě. Poté co jsme nechali 400 euro za ubytování u prodavačky v obchodě, se kterou se chlap, kterému jsme měli původně zaplatit, prý zná, jsme vyrazili směr Dánsko a Spring Cup.

Absolutely exhausting Sweden

Zdravím všechny čtenáře mého blogu. Dnes o půl šesté jsem se konečně po více jak dvou týdnech vrátil domů. Soustředění bylo opravdu výživné a více než vyčerpávající, myslím, že se z něj budu ještě nějakou dobu vzpamatovávat. V nejbližších hodinách sem dám nějaké ty články ke Spring Cupu a soustředění v Ärle, které už mám přes týden napsané (a jsou dost dlouhé), ale bohužel jsem se dříve nedostal na net, abych je sem umístil. Na popis posledního týdne a zhodnocení si pak budete muset ještě chvilku počkat...