Pekelně dlouhá dlouhá

Sobotní závod byl skutečnou prověrkou toho, co kdo natrénoval - 21,4km s 470m převýšení - to vše ve dvou okruzích. No, nepopasoval jsem se s tím zas tak hrozně...

První letošní mistrovství pro mě ale nezačalo dobře. Nějak jsem se nedokázal dostat do toho správného závodního tempa a hned od začátku dost ztrácel na každé z kontrol v dohledávce (ono ani není divu, bylo to dost zašité - čemuž měřítko 1:15000 moc nevyhovuje). Navíc někde okolo 4. kontroly jsem poznal další nástrahu místních terénů - bažiny. Přestože jsem už od začátku šel rozumně, abych se neutavil, už v prvním motýlku jsem se necítil úplně ve formě (a navíc, když jsem z něj odbíhal, tak jsem úplně zapomněl na to, jestli jsem orazil i potřetí uzlovou kontrolu - takže to přidalo ještě trochu dalšího stresu). Pak už jsem se postupně s mapou začal srovnávat a další chyby udělal až na 16. a 17. (na té druhé jsem se krásně nachytal na kontrolu, která byla v hustníčku, ale já ji čekal na světlince).

Mapa prvního okruhu - "bažinaté mistrovství na middlu na mapě 1:15000"

Do druhého okruhu jsem vbíhal povzbuzen tím, že už mám polovinu za sebou. Hned na výšlapu při postupu na 25 mě sranda přešla a navíc mě začalo trochu pobolívat stehno (naštěstí nic tak hrozného, ke konci mě pak spíš limitoval úbytek sil). S uzlovou kontrolou u motýlku jsem měl zase trošku problémy, ale nakonec jsem ji uprostřed hustníku našel. Pak už zase nějaké ty dohledávky a "rychlý" přesun do kamenitého svahu - tam už jsem vše zvládl v pohodě. Na 37. kontrole mě doběhl Miloš, kterého jsem se držel někam ke 39., než mi zmizel. No ale 40. kontrolu už jsem zase razil před ním (s dost velkým tušením, že ho ještě potkám). Na další už byl kousek přede mnou a na 42. mi cukl dost, abych ho už v hustníku neviděl - škoda, protože na téhle kontrole jsem nechal 3,5 minuty.

Druhý okruh - konečně blíž klasice (respektive dlouhé) - jako by to stavěl úplně někdo jiný

Co mě na tom štve nejvíc, tak že to ani tak nebylo mojí vinou, ale díky mistru mapaři, který nějak opomněl hustník detailněji promapovat (no ono, když tam chybí třeba průsek přes celý hustník, tak mi to opravdu nepřijde moc v pohodě - navíc jsem zdaleka nebyl sám, komu to tam moc nesedělo). Nakonec jsem ten kousek světlejší zelené našel cca 5m od okraje hustníku (a ne nějakých 30m, jak by to mělo být z mapy) a pod trochu jiným úhlem ,než jaký by naznačoval odběh od toho vykousnutého místa blízko kontroly. To teda pěkně děkuji, pane mapař... (a pane stavitel taky, protože dávat dohledávkovou kontrolu na mistrovství na dlouhé do oblasti, kde není čeho se chytit a nesedí to tam, je, s prominutím, blbost).

Cíl a kus shromaždiště

No, a pak už mi jen zbývalo pálit to směr předsběrka (vzhledem k tomu, že jsem byl odpočatý, tak jsem dokonce stáhl 2 místa). Do cíle jsem tak doběhl nijak výjimečně unavený a popravdě dost rozladěný hustníkovou tečkou mistra mapaře, která mi zkazila celý jinak moc pěkně uspořádaný závod. Pohled na výsledky mi ukázal, že ztráta je slušná a že by to ani bez té chyby nestačilo na bednu, tak jsem se na nějaký protest vybodnul...

Velká bedna na MČR DT!

Včera se běželo mistrovství na dlouhé a byl to můj první závod v celostátní konkurenci. No a hned z toho byl můj historicky nejlepší výsledek - 6. místo (no ne, fakt, nesmějte se, jsme asi silná generace - zatím asi nejlépe 3x9. v áčkových závodech). Tomu, že z toho mohlo být ještě o chlup lepší umístění se budu trochu potřebněji věnovat zítra, až snad vyjdou i mezičasy. Dneska se mi už ani nic delšího psát nechce, po těch 151 minutách běhu mě pekelně bolí celé tělo a zase mě trochu chytlo stehno, která mě trápilo na 10mile, tak to sezení u počítače dneska nebudu přehánět, protože za necelých 120 hodin už mě vlastně čeká další mistrovství - tentokrát v nočním...

O-1/2marathon

Šílený nadpis, co? Myslím, že však zcela vystihuje zítřejší mistrovský závod na dlouhé trati (byť jednoslovný název půlmaratónvorientačnímběhuvesvratcevkategoriih20extremnědlouhý by jej svou délkou vystihoval zřejmě stejně dobře). O tom, že to asi nebude pěkná vycházka se směrným časem 120 minut, se moc pochybovat nedá a já (jako obvykle) pomalu začínám litovat, že jsem se na tuhle formu kolektivní sebevraždy (závodníci absolvují trať na vlastní nebezpečí!) zase přihlásil. Loni mi kvůli zranění účast nevyšla, takže jsem zřejmě už stačil zapomenout na moji předloňskou zkušenost. Přiznávám, že už mě jakákoli sranda přešla...

P.S. Zážitky až v neděli - ne že bych z trati dorazil tak pozdě, ale nebudu online

MČR DT vs. Liga škol

Poté co mě Béďa označil za jednoho z favoritů sobotního mistrovství na dlouhé, jsem se rozhodl trochu otestovat svoji formu na Lize škol. Konkurence dvou škol se nezdála silná, ale stačilo si přečíst jména a bylo jasně poznat, že to bude stát za to (ono se asi 5 držitelů licence A jen tak na Lize nesejde). Bylo jasné, že trať i typ terénu budou pro mistrovství absolutně směrnými (1,6km proti 21,5km a park proti lesu), takže jsem to rozhodně nepodceňoval

Samozřejmě jsem dostal - kolik nevím, ještě nejsou výsledky, ale skončil jsem 3. za dvojicí Pája Kubát a Kuba Kamenický (jenže ani jeden neběží v mé kategorii, takže žádný stres). Jsem si jistý, že ztráta bylo jen na ražení kleštičkami (což se svým rychloražením do krabiček určitě změním) a tím, že jsem udržoval tempo, kterým poběžím i dlouhou trať (tedy nějakých 4:40min/km) tak, abych se stal vítězem s historicky největším odstupem a konečně se probojoval na titulní stranu našeho skvělého orienťáckého časopisu. Jediné co mi v tom může zabránit jsou špatné povětrnostní podmínky na sportovišti a doping soupeřů...

Czech style 10mila

Asi je nad veškerou pochybnost, že 10mila je velkým svátkem orienťáku - ono ne na každý závod přijede skoro 400 týmů do kategorie desetičlenných štafet. O tom, že se obvykle běhá v "jednodušších" terénech už z předchozích zkušeností (2005, 2007) víc moc dobře, ale jen málo mě mohlo připravit na tu letošní. Ale to bych předbíhal události. Vše začala anabází v Praze...

Jelikož naše škola ráda sleduje procentuální zameškanost v předmětech, stalo se, že jsem byl nucen jet na sever až ve středu 15.4. (a nejel tak do Švédska už přes prázdniny) se Žabinami. A protože ještě tu středu jsem musel nahnat nějakou účast na hodinách, nastupoval jsem do busu až v Praze. Na stránkách jsem si přečetl, že se jede v 16:30 od metra Hloubětín a nějakou tu hodinku předem jsem tam s mamkou i autem přijel. Jak jsme tam ale tak čekali, nikdo další nepřicházel (ačkoli jsem věděl o dalších minimálně třech lidech, kteří měli). Pak přišly na řadu pokusy se někomu dovolat - nic. Nakonec mě zachránil mě neznámý borec, který vypadal, že zde taky na něco čeká a nakonec se ukázalo, že dokonce i jede s námi. Posléze (tak okolo 16:45) mu zavolali, že se jede odjinud - nebýt jeho, tak bych se na 10milu asi ani nedostal

A pak následovala zábavná cesta do Örkelljungy, městečka cca 40 cesty od centra 10mily (severně od centra), během které jsem se krásně nevyspal uprostřed zadní sedačkové pětky (nejlepší poloha, kterou jsem našel, bylo ležet opřený čelem o sklápěcí stolek, který se ale cca po hodině skvělého spánku prolomil dolů - což jde normálně, nezničil jsem ho - a následný náraz do předního sedadla mě dost nepříjemně probudil).

Dopoledne (čtvrtek) byl odpočinek a navečer se jelo na první trénink. Už tady mě překvapilo (protože jsem v téhle oblasti Švédska ještě netrénoval) poměrně výrazné převýšení a nijak extrémně zajímavý terén (to zas tak ne). Říkal jsem si, že druhý den bude lépe. Omyl! Dopoledne byl modelový trénink v sousedním prostoru Tiomily a takový humus jsem snad ještě nezažil. Hned na místě jsem se zapřísáhl, že si nohy před závodem totálně oblepím tejpovačkou (což jsem i splnil), protože les byl všechno jen ne rozumně běhatelný.

V centru Örkelljungy

A po úžasném modelu...

Poté jsme jeli na shromaždiště. I to mě zklamalo - na poměry 10mily nic moc, zvykl jsem si na stadióny, ale tentokrát to byla louka v lese. To bych ale v pohodě zkousl, mnohem horší byly povinné úseky. Zdánlivě úzký startovní koridor se nakonec neukázal zas tak velkým problémem (ačkoli zezadu se zřejmě moc dobře předbíhat nedalo) - o to horší byl ale podle mne nedůstojný doběh. Nejen že kolem něj diváci mohli stát až v jeho závěru, ale byl i poměrně krátký a z kopce, takže nějaké rozhodování ve finiši ani nesliboval (a ani jím nepřekvapil) - to jde přitom o jedny z nejdiváčtějších okamžiků celého závodu. Navečer jsem si pak ještě dal krátký nočák v prvním skutečně pěkném lese, který jsem tam potkal. Aspoň ten stál za to.

Část shromaždiště

Během velké části dalšího dne jsem spíš tak polehával a postupně si balil - na shromaždiště jsem se chystal jet až okolo páté odpoledne. Konečně jsem se taky dozvěděl, že nepůjdu dlouhou noc, ale druhý úsek (o pět km kratší, tedy 13km). Prvotní radost ale trochu zkazilo všeobecné přesvědčení borců Žabin, že 2. úsek je v celé štafetě asi nejzodpovědnějším (což je asi logicky pravda - nejde z hromaďáku a hlavně je oproti dlouhé noci farstovaný - dlouhá noc tak nakonec byla spíš nočním krosem).

Když jsem konečně dorazil do centra, už se blížil konec závodu žen. Vyslechl jsem si nějaké taktické pokyny od šéfa Aljoši a skočil do místního "Kauflandu" (jak jsem přezdíval místní obchod Intersportu se svou zhruba desetičlennou slovní zásobou z němčiny - skutečně to byla země nákupů, ceny některých věcí byly hodně pod českými zvyklostmi).

Na shromaždiště to bylo hóóódně daleko, ale alespoň odváželi věci (což mě překvapilo)

Pak už se přiblížil můj start. Ještě jsem se podíval na hromaďák a vyrazil se připravit. První úsek mi doběhl dost slušně na na 141. místě a já při rozběhávání cítil docela slušnou formu. No jo, jenže jsem ani nestihl vyběhnout z předávkového území a už mi poblikávalo velké světlo na čelovce. Přepnul jsem na malé a zkusil to zpět. Zase nic. No super, pomyslel jsem si. Naštěstí se kolem vytvořila po pár kontrolách slušná skupinka, které jsem se pak držel jako klíště (byť párkrát mě farsty donutily hledat samotného - to pak moc sranda s malým světlem nebyla). Někde za půlkou jsem se pevně chytil za borce z B týmu IFK Moras a trochu se zrychlilo (dosud to bylo spíš pomalejší tempo - ale utéct jsem se kvůli čelovce pokusit nemohl). Pak už následovaly jen další a další pasáže už trošku proběhanými bažinami, které jsem zkoumal hodně nad kolena, a konečně i závěr. Naštěstí jsem udělal jen pár menších chyb a posunul nás na 114. místo (108. časem, ale už to bylo dost nahuštěné - o dvě minuty lepší čas mě mohl poslat někde k 80. místu) - slušný výkon a spokojennost.

Ráno byla i trochu kosa...

Pak už jsem jen vyrazil do sprch a snažil se v nich nezmrznout (voda tekla teplá, ale vzhledem k tomu, že byly venkovní, tak to tak super nebylo). Pak jsem se pokusil trochu vyspat (což se nepovedlo, protože ostatní pořád kecali) a ráno jsem vstal na poslední úseky a nějakou hodinku a půl mrznul u doběhu. Pak už následovalo přemísťování věcí a cesta domů, kam jsem dorazil okolo půlnoci.

Moje postupy na mapě se všemi kontrolami (jak je vidno terén opravdu super - jeden z důvodů, proč jsem tenhle článek pojmenoval Czech stylo 10mila) - farstování opravdu "spravedlivé" - viz např. moje varianta 132-128 proti 134-154 (okolo třetiny trati) nebo hned na začátku 113-112-123 proti 111-102 - délkově to snad odpovídá, ale když se podíváte na ideální postupy, je jasné, že to moc rovné není...

Tiomila za mnou

Uff, tak už to mám za sebou. Letos jsem si na jaře opravdu slušně pocestoval a i ve škole je to znát, protože tam teď budu muset opravdu pravidelně chodit, abych dohnal ztracenou absenci. Posledním zahraničním zářezem přípravy byla 10mila (byl jsem na ní už potřetí) a tentokrát se mi oproti tradici docela vydařila. Stáhnul jsem nějakých 30 míst a přiblížil náš tým (Magnus Orienteering) k první stovce. Čas nebyl nijak super, ale ono se těžko dosahuje lepších, když všude kolem už jsou spíš pomalejší běžci než vy (takže vláček moc nejede) a na samostatný úprk nemáte se starou čelovkou Silva, které zhaslo 20m po startu velké světlo, jakoukoli šanci (zvlášť, když jsou všude kolem borci se supersvítivými modely od Petzla i Silvy)...

P.S. Podrobnosti zítra (moje čelovka pozávodní vztek přežila, oproti svým slibům na trati jsem ji hned po doběhu nerozmlátil a nešel si koupit jinou)

Jako rychle a na krev, jo?

Jak už jsem psal, od 9. do 13. dubna jsem byl na velikonočním soustředění s Žabinami u Konice. Náplní to byla hlavně příprava na kontaktní či noční závody v rychlém tempu - v praxi to tedy byly krátké tréninky buď v rychlosti nebo mapově náročnějším terénu. O tom, jak moc to bylo vyčerpávající netřeba ani mluvit - o to víc pak poslední dny běhání bolelo, zvlášť když jsem měl soupeřit s borci, kteří na soustředění přijeli až o několik dní později. Vždyť poslední den u mě nemohla být ani řeč o nějaké rychlosti, sotva jsem se ploužil lesem a trénoval spíš psychiku než fyzičku (ale i to se počítá).

Poslední ze série čtyř nočních - slušná ztráta 6 minut na 6 km, vytvořená hlavně 4minutovou chybou na kontrolu číslo 12

Jinak to ale bylo super, poznal jsem pár nových lidí a porovnal se s velkou částí mé konkurence v letošních juniorech a viděl, že borci rozhodně nejsou neporazitelníNavíc jsem se po sérii soustředění na zahraničních mapách zase trochu vrátil do českého stylu mapování a řekl bych, že i slušně potrénoval běh na směr v terénu s minimem záchytných bodů. Takže určitě přínos (a jak je vidno z fotky, trochu jsem zase postoupil na vyšší level ve schopnosti padání ve svahu).

Zase "No pain, no gain" aneb První z lesa, ale stálo to za to? (skoro čtyřcentimetrová rána v praxi)

Jedno za mnou, druhé za pár

Dneska odpoledne jsem se vrátil ze soustředění s Žabinami v Brodku u Konice. A totálně mrtvý - deset tréninkových fází v pěti dnech sice není nic absolutně výjimečného, ale už trochu začínám pociťovat únavu z nekonečného seriálu soustředění (Itálie, Dánsko). A to už ve středu jedu do Švédska na Tiomilu, kde zřejmě poběžím "dlouhou noc" (nejdelší úsek - 18km), takže si zítra zřejmě naordinuji jen hodně krátké proklusnutí a na středu úplné volno, abych se z té totální fyzické únavy trochu dostal. Mapově mám v noci natrénováno slušně - teď jsem na soustředění odběhal čtyři noční tréninky, se kterými jsem z mapové stránky relativně spokojený, tak uvidíme, jak to vydržím...

Plány na jaro

Pomalu se blíží začátek sezóny, takže běžeckou přípravu teď střídá spíše mapová. Něco už mám za sebou, ale dost mě toho ještě čeká. Od tohohle čtvrtka do pondělí jsem na soustředí s Žabovřeskami Brno (trošku nečekaně, trenér mě tam prostě přihlásil, aniž by se mě moc na něco ptal) někde u Konice. Pak ve středu zamířím na sever do Švédska na Tiomilu (návrat někdy v neděli/pondělí). No a o týden později pak od 30.4. do 3.5. budu na soustředění juniorů a dorostenců v Bečově. Takže tréninků si proběhnu opravdu dost. Teď ještě abych se přitom stihl připravit na maturitu

Fotky z Itálie a Dánska

Na Rajče jsem dal výběry fotek z Itálie a Dánska. Tentokrát jsem moc nefotil - většinou nebyl moc čas vytahovat foťák.

Pro ty, kteří pochybovali, že nám v Itálii i nasněžilo...

Slavnostní přelet dánského letectva nad shromaždištěm Spring Cupu

Oblasťák v Turnově

Shromaždiště bylo na turnovském stadionu, který si ještě moc dobře pamatuji, když jsem tu běžel 5km

Po roce jsme zase na začátku jara vyrazili na oblasťák Ještědské oblasti. Tentokrát to byl middle v dost kopcovatém městském parku a přilehlém plochém lučním ostrůvku. Celkově to zas tak obtížné nebylo - největší chyba byla cca na 10 vteřin (11. kontrola), jinak jsem ztrácel na postupech a na běhu. Doběhl jsem si pro pěkné 3. místo (s velkou ztrátou na Pavla Hradce z Chrastavy - necelé 4 minuty - ale i tak spokojenost - 6,1km a 185m převýšení jsem šel s průměrem 6min/km). Výsledky se ale budou pravděpodobně ještě měnit - v průběhu závodu byla ukradena 23. kontrola, a tak se bude pravděpodobně končit před ní - škoda, v závěru jsem dost zrychlil...

Mapa byla v pohodě, terén byl opravdu letecký - trochu mě překvapuje, že nejmenší (tj. skoro žádné) ztráty jsem měl cca od třetiny tratě dál - a to jsem myslel, že na té ostrovní louce umřu...

Italia numero otto

Den 8

Ráno jsem se rychle dobalil, nasnídal se a okolo půl osmé se vyrazilo směrem domů. Cesta byla opět velmi zábavná (jak jinak popsat 14 hodin sezení v autě...) a doma jsem byl před desátou. Unavený, ale nakonec spokojený. Byť po nemoci (a to jsem se hodně bál), úplně jsem nepropadl a nakonec přidal i nějaký ten výsledek. Navíc jsem i nabral spoustu zkušeností (mapových, psychických atd.) a trochu poznal, jak to chodí v repre... (prostě super, byl jsem rád, že jsem mohl jet)

Italia numero sette

Den 7

Poslední den byl pro mě dost rozporuplný. Dopoledne byl hromadný start, na který jsem se dost těšil. Nejprve se měly běžet tři okruhy, a pak finálová část do cíle. Doufal jsem, že se někoho aspoň pár okruhů udržím. Při rozběhání jsem ani moc necítil nějakou únavu, jenže zdání klame. Ale na jedničku, kterou jsem měl necelých 200m daleko, jsem pohřbil svoje šance snad 8 minutami hledání, na dvojku jsem to pojistil dalšími minutami, takže jsem ji razil asi po 25 minutách. No nic moc začátek. No a posléze se na mě plně snesla únava a začal jsem se hrozně trápit. Do toho jsem ještě hodil rybičku v kamenném v poli - už jsem si skoro říkal, že budu mít alespoň nějakou výmluvu Naštěstí (z hlediska začínající sezóny, ne tohohle očistce) jsem si jen trochu vyrazil dech a odřel do krve dlaně, takže jsem mohl pokračovat. Výsledkem bylo, že mě raději na třetí okruh ani neposlali a já šel rovnou finálovou část (za což trenérům děkuji, protože jinak bych to snad ani nedoběhl). I tady jsem trochu chyboval, ale hlavně bojoval s každým dalším krokem.

Soutisk všech tří okruhů

Jediné větší vzepření bylo na jedenáctou kontrolu v mezičasech (v mapě je to 4-5), kde jsem si řekl, že bych zase mohl zkusit vyhrát nějaký ten mezičas. Povedlo se, byť samozřejmě ve výsledcích započtený nejsem (kvůli vynechání toho kola). Bylo to podobným způsobem jako loni - zase jsem běžel přes onu inkriminovanou kontrolu, zapamatoval si cestu, napálil to a vyhrál o 5 vteřin (0:27 ku 0:32) před druhým Matsem Haldinem. Úspěšný sprint mě trochu povzbudil, a tak jsem už po 95 (!) minutách protnul cílovou čáru.

Finálová část

Odpolko byly párové štafety (kluk+holka) a vzhledem k tomu, že bylo zase více kluků, jsem běžel jako ženská. Nalosovali mě k Osinovi (Osvald Kozák z Tesly Brno), za což jsem byl rád, protože jsem se opravdu po dopoledni necítil moc dobře ani fyzicky, ani psychicky. Osin je kliďas, takže by mu případný neúspěch snad tak nevadil...

Jenže vše se naštěstí mělo vyvinout jinak. Během klusu na start jsem se sice nějak bezvadně necítil, ale trochu mě uklidňovalo, že by to mělo být krátké. Nejprve byly na řadě dva okruhy (běžené oběma úseky v pořadí muž-žena) startované intervalově. Z toho jsem měl největší strach. Naštěstí to nebylo nijak extrémně těžké (byť mnozí reproši docela zaváhali, přeci jen to byla dvojnásob zvětšená mapa 1:10000 - detailově nic moc) a já udělal jen nějaká menší zaváhání. Navíc to byl docela ťukec (tedy krátké postupy), takže nehrozilo, že ztratím kontakt s mapou. Výsledkem bylo, že jsem v součtu skončil na pěkném 6. místě (mezi muži) se ztrátou 46 vteřin (10:20 ku 11:06). V součtu s Osinem jsme se tak dostali do vedení o 29 vteřin! (To asi nikdo moc nečekal, že tak zaběhnu - i šéftrenér Radovan mi pak při večeři říkal - s úsměvem - že když už mě postaví jako holku, tak mám jako holka i běhat, ne podávat svůj nejlepší výkon).

Okruh A

Okruh B

Následovala finálová housenka, do které se startovalo intervalově, a kde se zatím vždy, jak jsem byl ujišťován už před tréninkem, seběhlo startovní pole dohromady. Za mnou startovala dvojice holek (Věra a Helena Jansson - švédská reproška), takže jsem své pronásledovatelky rozhodně nepodceňoval. Stačila drobná chyba a další dvojice by nás měly (a v závěrečném doběhu, který běžely chlapské úseky, jsem, přiznávám, víc věřil jejich finišmanům). Bylo jasné, že naše jediná šance je nepřipustit si je moc blízko a být od kontroly pryč dřív, než se k ní přiblíží holky (protože bych jim usnadnil dohledávku).

Finálová housenka (dvojice běží s jedinou mapou - jeden běží na kontrolu, druhý po cestě na místo označené fáborkem, kde postup na další kontrolu cestu kříží - zde si rychle mapu mění a druhý pokračuje na svou kontrolu, pak na cestě opět následuje výměna, atd. - na poslední kontrole je výměna stran a běží se stejným způsobem po kontrolách toho druhého zase zpět na start, který je i cílem) - jeden z nejzábavnějších tréninků, které znám

Naštěstí jsme oba běželi bez chyb a já měl trochu té výhody, že housenka byla v údolí a já byl do kopců samozřejmě o trochu rychlejší. Navíc to bylo dost zarostlé, takže nebylo moc vidět, jak odbíhám. Tím pádem jsme to uhájili - můj první vyhraný trénink mezi reproši :) Největší krizový moment u mě nastal, když jsem si cca 3m od kontroly zasekl o větev tkaničku a vůbec se nemohl vyprostit, v té chvíli už jsem byl docela zoufalý, že nám to nevyjde. Naštěstí jsem se trochu uklidnil a tkaničku normálně vyvlékl (předtím jsem jen zoufale trhal nohou). V cíli jsem zjistil, jak jsem pěkně zkrvavený, nebylo to zadarmo, ale jak mi pak v cíli řekl Martin Johansson (další švédský reprezentant, který tu s námi byl): "No pain, no gain." Přesně tak - však mi to úžasně zvedlo po dopoledni náladu, byl jsem rád, že jsem se konečně taky trochu ukázal a navíc jsem jako odměnu dostal lahev vína...

Truly "no pain, no gain"

No a večer už bylo jen krátké zhodnocení a po něm krátká oslava konce soustředění.