Krušně brzský odjezd o čtvrté hodině ranní se nakonec ukázal zcela včasným, jelikož na trajekt, který nám jel ve 12:45 ze Sassnitzu, jsme dorazili jen o chvíli předem. Cestu tam netřeba nijak výrazně popisovat - v Praze jsme se připojili ke dvěma autům Brňáků a přes Ústí nad Labem jsme po zasněžené dálnici opustili hranice České republiky (a úspěšně se přitom nezapletli do žádné hromadné nehody). Trajekt jel necelé čtyři hodiny a z Trelleborgu nás čekal ještě kus cesty na shromaždiště prvního ze závodů, kterého jsem se zde na severu měli zúčasnit - 7-manny. Cestou jsem trochu trnul, když jsem sledoval, jak čím dál více klesá venkovní teplota a z 6 stupňů na moři se stávají -2 v Kristianstadu, který byl zároveň s přehledem nejzasněženějším místem na naší cestě. Sněhu však naštěstí začalo ubývat a v centru závodu nedaleko Ronneby už po něm nebylo ani památky.
7-manna je závod štafet, při kterých tři první úseky běží v noci, načež je závod přerušen a hendikepově odstartován druhého rána. Poté co jsme v devět shlédli start mužů a o chvíli později i žen, jsme se přesunuli do Kallinge (městečka navazujího na Ronneby), kde jsme několik dalších dní přespávali na postelích (v řadě případů se pod spáčem velmi prohýbajících).
Druhý den čekal první start i na mě. Ještě ráno jsem si stihl prohodit úsek a prodloužit si tak svou trať z 8 na 11 km. Vyrazit do lesa jsem měl tedy až jako druhý. Poté co jsem se převlékl a ujištěn odhady svého trenéra jsem se vyrazil teprve rozklusávat, jsem v dáli (nebyla divácká kontrola) zahlédl finišujího Egiho, který běžel přede mnou. Výborně! Sotva jsem si stihl vymazat čip a už tam na mě čekal. Cenné vteřiny se ztratily na sundávání bundy a už jsem notně nepřipravený vybíhal. Už na dvojce jsem dotáhl borce z Trelleborgu, se kterým jsem měl běžet celý závod, ale to jsem tehdy ještě nevěděl. Poté co jsem se mu o pár kontrol dále trhl, jsem si však vyrazil čočku z levého oka a celý dosud nadějně rozběhnutý závod šel "do háje". Pak už to bylo jen o tom, abych se aspoň udržel ve čtyřčlenné skupince, která se kolem mě vytvořila a moc se neztratil. V těch několika trhácích, o které jsem se pokusil (fyzicky jsem na tom byl lépe než oni), jsem vždy ulétl do strany, popřípadě do houští, kterého jsem si díky sníženému zornému úhlu nevšiml. Výsledek opravdu nic moc - 1:0 pro severské terény.
Odpolko jsem si dal jenom krátkou linii na nedaleké mapě.
Málem bych zapomněl ještě na jednu podstatnou věc, ráno jsem byl buzen se slovy "ani se nekoukej ven". Proč asi?! Do Kallinge, ve kterém se v den našeho příjezdu nenacházel ani centimetr sněhu, zavítala sněhová vánice a venku bylo krásně bílo...
Žádné komentáře:
Okomentovat