Zprávy o mém skonu vykrvácením při pokusu o amputaci tří prstů se ukázaly jako mylné, takže mi nic nebrání jednou rukou vyťukávat tenhle příspěvek na blog o uplynulé repre víkendovce, za letošní rok už čtvrté. Byla to opravdu drsná záležitost, která mě dnes přivedla doslova na pokraj sil.
Vše přitom začalo naprosto nevině mou nejoblíbenější disciplínou, pěti kilometry na dráze. Zatímco se o mě celé dopoledne pokoušely jako obvykle mrákoty, tak na cestě z Brna do Olomouce, jsem zažíval lehkou naději, že bychom celý podnik kvůli slušné zácpě na dálnici nemuseli stihnout. Ale stihli jsme, takže jsem nasadil co nejsebevědomější úsměv, prohodil pár zajišťovacích vět, že "dneska to fakt necítím" a jal se rozběhávat. Výmluvy se bohužel zakládaly na reálném základě, takže jsem se po pár pokusech o rychlejší rozeběhnutí raději jen pomalu vyklusával.
No vyběhlo se, sprinteři vepředu nasadili hned ze začátku mezičasy někam k A-limitu a já už po chvilce raději začal brzdit. No ale světe div se, mé časy pořád dobré. Pomalu mě tak začaly přepadávat myšlenky, že je něco špatně a já bych ten B-limit mohl opravdu zaběhnout. Podmínky byly ideální, teplota akorát, jen mírný protivítr. Běžel jsem ale úplně sám - takže jsem měl jisté pochybnosti, jestli to dokážu sólo zaběhnout. No ale běžel jsem a běžel. A přemáhal přitom touhu to každé kolečko zapíchnout. No a najednou jsem byl v cíli a to za 16:17 (tedy s krásnou osmivteřinovou zálohou) a tedy s B-limitem a osobákem o dvacet sekund.
Druhé ráno, už ve Staré Vsi, kde jsme bydleli, začalo tělo hlásit, že to až taková pohodička nebyla. Dopolední pomalý trénink v bažinách ještě ušel, ale při odpoledních okruzích jsem už celkem nemohl a to přestože byly převážně seběhové. Mapově jsem tam pak nasekal pár slušných chybek, ale postupně jsem začal cítit, že už to v tomhle dokážu ustát mnohem líp než na začátku. Při posledním okruhu jsem pak učinil pokus vytvořit si nějakou výmluvu, proč ten repre trénink zase nevyhraju a sjel rukou po jednom krásném klacku, který měl na sobě ještě krásnější výběžek větve. Krve jako z vola (doslova), ale ještě než mi to zatuhlo jsem si s tím párkrát zacvičil, abych si ověřil, že prsty jsou jinak OK.
Velká část tréninků se konala na centrálním kamenitém kopci slavném už z dob mistrovství světa...
Druhý den jsem byl zralý tak leda na to, abych se přesunul na snídani. Lýtka byla na pokraji samovolného odpadnutí a sil jsem měl jak po dvoutýdenním soustředění. Přitom měl ale přijít trénink, na který jsem se těšil nejvíc - hromadný start. No zkusil jsem to. Už na první kontroly jsem ale za ostatními spíš vlál než běžel a když už jsem měl takové černo před očima, že jsem si četl popisy k jinému okruhu (a pak nechal pár minut na tom, že mi neseděly kódy), bylo mi do pláče. Když se ale konečně vyběhlo z nejfekálnější hustníků v republice a dalo se aspoň trochu běžet, tak jsem se donutil k tomu, abych se aspoň malinko snažil. Když se pak objevil cíl, mé nadšení neznalo mezí.
Celkově tedy pěkné soustředění, na kterém jsem splnil všechno, co jsem potřeboval. Mapově jsem se zase trochu rozběhal a hlavně konečně trhl tu dráhu. Teď se můžu soustředit i na něco jiného. První důležitější zastávkou budou oblíbené štafety, a pak si po jarní sezóně odpočinout a pořádně se v druhé polovině července rozběhat, protože pak přijde Tampere a Finsko a to bude jiné kafe, než "terény", které mě čekají příští týden na závodech.
P.S. Mapy s postupy dodám zase až časem, až se mi je podaří oskenovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat