VT Norsko/Dánsko

Tak už jsem něco přes den zpátky ze soustředění v Norsku a Dánsku. Jako vždycky to byl slušný záhul a ke konci jsem toho měl pomalu plné zuby. Ale stálo to za to, opět jsem přidal nějaké nové typy terénů do své "sbírky" proběhaných a poznal několik nových lidí.

Nejprve byla samozřejmě úmorná cesta, přerušená jen nějakými třemi hodinami na trajektu mezi Dánskem a Norskem. Pak už následoval jen krátký přejezd do městečka Bikreland poblíž Kristiansandu v jižním Norsku. Odsud jsme pak následujících 5 dní vyráželi na mapové tréninky. Místní terény byly opravdu rozmanité, od "klasických" skandinávských bažin, přes rozsáhlé skalní plotny, až po zarostlá hustníková pekla.

Norské bažinky

Jeden z těch drsnějších tréninků - middle na skoro 80 minut (v dešti) - najít kontrolu 23 nebyla zas tak pohoda

Když už je na skandinávské mapě zelená, tak to opravdu stojí za to...

Jelikož se ale nedá neustále kvalitně dvoufázově trénovat, vyrazili jsme na pár výletů po okolí. Prvním byl rafting na řece Otra, který stál opravdu za to, protože jsme sjížděli dost slušné peřeje. Druhým pak byla prohlídka jihonorského Kristiansandu a posledním pak výlet na nejjižnější bod Norska, Lindesnes.

Před raftingem

Znovu nejjižnější bod Norska

V úterý (týden po odjezdu z ČR) jsme pak přejeli trajektem zpět do Dánska, kde jsme nakonec skončili v městě Aalborg, centru příštího juniorského mistrovství světa. Zdejší terény měly být velkou změnou, což se ukázalo už při prvním tréninku s hromadným startem - za takový běžák okořeněný kopřivami by se nemusel stydět leckterý trénink v těch nejplošších českých terénech (na druhou stranu zde byla část v lomu, kde byla taková spousta cest, že to naopak úplně jednoduché nebylo). Druhý den nás naopak čekal ten nejhezčí terén - písečné duny porostlé (dost řezající) trávou - prostě mapařinka ve vrstevnicích toho největšího kalibru. Nádhera. O to horší pak byly lesy poblíž moře, úmorné prodírání (rozuměj plazení se) klečí muselo každému lézt na nervy.

Písečné duny - v tom mi to docela šlo

Písečné duny naživo

To vše pak korunoval předposlední trénink, při kterém jsem váhal, jestli jsme náhodou nepřejeli zpátky do Čech. Byly to dvoučlenné štafety a já bych skoro přísahal, že už jsem v něčem takovém už závod běžel. Takový les by klidně mohl být i u nás (tím ale neříkám, že byl nějak šeredný).

Pobřežní pás

Celkově nelze říct jinak, než že soustředko bylo skvělé. Hodně jsem chyboval (jako skoro každý) a ke konci už trochu docházelo nejen fyzických, ale i psychických sil, ale na ty tréninky, které jsem osobně považoval za stěžejní (všemožné kontaktní formy a nácvik na štafety), jsem se vždy dokázal kvalitně připravit a úspěšně je i absolvovat. Takže pohoda...