Promeškaná CVČ a blížící se podzimní sezóna

Bohužel letos (ono už jsem tam nebyl v poslední době víckrát) nemohu jet na Cenu východních Čech, mám ještě nějaké nutné zařizování v Brně, které by mi neumožnilo absolvovat kompletní 3denní, tak jsem si řekl, že to nemá cenu a raději se budu ještě trochu soustředit na běžecké ladění na podzimní závody. V podstatě už za týden mě čekají štafety a sprint - jak jsem koukal na ukázky mapy, tak to zas budou další kopcové orgie - ačkoli, uvidíme...

120' pokořeno

Tak jsem si dneska splnil jeden z cílů, které jsem si vytyčil pro letní přípravu. Samozřejmě nešlo jen o to nějak odkroutit ty dvě hodiny běhu (to bych snad zvládnul skoro vždycky), ale hlavně odběhnout to slušně rychle a tak, abych se v závěru necítil úplně na konci sil. To se dneska (i přes slušné teploty) podařilo, takže teď se zase víc vrhnu na rychlost, aby vše bylo na závody řádně vyladěno...

Nuda v Brně...

... tak ta mě snad v tomhle městě nečeká. Vlastně už za nějakých měsíc se budu prohánět po brněnských kopcích (nebo spíš mezi nimi). Musím přiznat, že už se vcelku těším, protože každá změna oproti oběhaným terénům doma je pozitivem. Do lesa to sice nějaký ten kiláček mít budu, ale to mám ostatně i v Hradci...

Potlesk

Pomalu se blíží ke svému závěru závod mužských štafet na mistrovství světa v OB, které se koná v Maďarsku. Medaile nakonec braly úplně jiné týmy, než ty, které zcela jasně vedly. Kdo sledoval živý komentář (nebo cokoliv jiného), musel si všimnout, že dosud vedoucí týmy - trojice Francie, Norsko, Švédsko (které šly vcelku pohromadě - za ně Gueorgiou, Nordberg a Johansson) + Česká republika (Smola - o kus dál - těžko teď říct, na jaké pozici - možná 4.) - náhle vypadly. Důvod se ukázal o chvilku později. Martin Johansson se těžce zranil a tihle borci zůstali s ním (tedy Nordberg běžel s informacemi rovnou do cíle) a samozřejmě závod přerušili. Prostě respekt a potlesk, tomu říkám ukázka fair play...

P.S. Doufám, že zranění Martina Johanssona nebude tak vážné...

S čím běhat dlouhou vytrvalost?

Protože je teď dost času a skladba tréninků i počasí k tomu přímo vybízí, testuji různé formy občerstvování při delších vytrvalostních trénincích. Teoreticky mi vyplynulo 5 různých způsobů, jak se vypořádat s nevyhnutelnou ztrátou tekutin ještě umocněnou těmito pekelnými vedry:

1. Nemít nic - to je do 60' realizovatelné, nad hodinu je to ale hloupost - i když člověk přetrpí žízeň, minimálně závěrečná fáze bude tréninkově naprosto k ničemu...
2. Nést si lahev v ruce - po celou dobu těžko realizovatelné, navíc kazí běžecký styl. Jedinou šancí je nechat si lahev třeba po čtvrt hodině někde v lese (předtím se napít) a při zpáteční cestě (tedy opět čtvrt hodinu před koncem) ji sebrat a napít se znovu.
3. Opasek s lahvičkami - to je pro mě novinka. Zatím jsem s ním byl běhat dvakrát a vyplynuly mi z toho následující negativa. Zaprvé, pás, který mám od Salomonu, má pohyblivé držáky na lahvičky a ty se za běhu pohybují z těch vhodných pozic (tedy na bocích, kde při běhu tolik neposkakují - druhý problém) všemi možnými směry. To je trochu omezeno, až když je obsah lahviček snížen minimálně na polovinu. Budu to ještě muset odzkoušet s nějak připevněnými držáky (asi tejpovačka). Jsem zvědavý, jak to pak bude vypadat.
4. Camelbag - pro mě zatím nejlepší způsob pro občerstvování při dlouhém běhu. Vak na pití umožňuje pít poměrně často a přitom nevypít tolik (v porovnání s hrdlem lahve/lahviček na opasku). Dobře utažený batoh prakticky nijak neposkakuje a zátěž je dobře rozložená. Jediným problémem může být, že díky větší zátěži na páteř to není ideální pro časté běhání. To pak velké množství lidí (vcelku oprávněně) rozbolí záda.
5. Podpůrný tým - největší jistota. Běžec se nemusí s ničím tahat a přitom se napije. Ideální je nějaký neběžec popř. ne tolik trénovaný jedinec, který jede na kole (v autě?) s vámi (ne nutně pořád) a veze vám pití. To je ideál.

No vzhledem k tomu, že podpůrný tým moc nemám (ačkoli táta se mnou občas na kole vyjede), tak pro mě vychází nejlépe camelbag. Ten dává možnost si na běhání i někam popojet a civilizovanější věci si pak schovat do batohu. Ale ani opasek není ke kratšímu a častějšímu (zátěž na záda není tak hrozná) běhání k zahození, ještě ho ale budu muset trochu otestovat.

Vytrvalost, vytrvalost, vytrvalost...

To je teď z velké části náplní mého tréninku. Trošku to tedy prokládám rychlostí i odpočinkem, ale jinak se snažím zase dostat do formy i pro delší běhy. Energii pro pohyb cítím jak kdy - někdy běžím uvolněně už od začátku, někdy se do nějakého tempa protrápím až po půl hodině. A někdy třeba vůbec. Je ale poznat, že po každém delším tréninku vydržím zase o kus víc. Sice to v porovnání s minulými lety (a zejména pro mě legendární anabází se špatně změřenou délkou a mým během od Seče k nám na chatu v délce 37km) není nějaký zázrak, ale věřím, že než zase přijde ladění na závody (což už není tak daleko), tak si aspoň nějakých těch 120' cvaknu.

Fyzická příprava

Tak se konečně po všech těch soustředěních dostávám k nějakému pravidelnějšímu běhání. Mapu mám rozhodně raději, ale nic se nemá přehánět, takže teď je na řadě zase nějaké nabírání kilometrů. Času už moc není, vždyť za necelý měsíc jsou první závody. Zatím se ale cítím docela dobře. Rychlost v nohou je, takže teď to bude chtít jen zase trochu oživit tu vytrvalost, ve které se teď necítím tak dobře jako v minulých letech. Doufám, že mi v tom pomůže prodloužený víkend u nás na chatě v Železných horách, kde trošku naberu i nějaké ty kopce, což se bude na podzim určitě hodit...

Bohemia obrazem

Trocha doplnění ke krátkému článku o 5denních. Omlouvám se, že ne všechny mapy jsou úplně čitelné, holt skenr je skenr a ten nemám...

Nejprve fotka ze závěrečného vyhlášení...

1. etapa s postupy

1. etapa pro mě byla neskutečným utrpením, což se ukázalo při zkratkovitém zahnutí jiným směrem na 5. kontrolu. Po doběhu jsem litoval, že jsem se nepřihlásil do H21C, protože můj běžecký výkon (zřejmě díky soustředění Dánsko/Norsko) byl hrůzný...

2. etapa s postupy

2. etapa byla naprosto nečekaným opakem té první. Najednou jsem mohl běžet a nebýt chyb v závěru, byl bych dokonce na 2. místě.

3. etapa s postupy

Ve třetí etapě jsem startoval dost zezačátku a podle toho to i dopadlo - skoro 4 minuty chyb stačily jen na začátek druhé desítky. Ale byla to ta mapově nejdrsnější etapa - neustálé dohledávky, protože mapa byla v měřítku 1:7500. Těžko popisovat někomu, kdo tuhle trať neběžel.

4. etapa s postupy

A vítězná etapa - to podstatné už jsem zmínil minule. Vyvážená mapa i rychlý běh.

5. etapa s postupy

Poslední etapa byla korunovaná spoustou chyb a už ne tak skvělým během...

OBpostupy.cz

Protože se mi moc nechce do zdlouhavého převádění map s postupy na blog, tak se vše na blogu objeví až zítra. Pokud se však chcete podívat na to, jak jsem vyhrál 4. etapu, tak jsem si včera (výjimečně) dal tu práci a nakreslil své postupy na web obpostupy.cz. Je tam krásně vidět, že rozhodující byl zejména postup na druhou kontrolu, který jsem (až na malý oblouček v polovině) dokázal realizovat vcelku bez chyby a přes správnou volbu cesty. Stejně tak jsem urval vítězství i na druhém dlouhém postupu (přes vrcholovou prémii), ale tam už se na mě tolik neztrácelo...

Uvidím, zda se dostanu k tomu, abych zakreslil i nějaké další závody. Určitě by si to krom první etapy zasloužily i tři zbývající (tedy 2., 3. a 5.) - aspoň by bylo zajímavé sledovat animaci, jak se různě předbíháme (zejména v nedělním handicapu). Rozhodně se ale na moje volby můžete exkluzivně těšit nejdříve na mém blogu (a to snad zítra).

Zatraceně paradoxní Bohémka

Tak jsem zpět z 5denních. Výsledky byly skoro jako na houpačce - 2 umístění v druhé desítce, tři v první trojce. Hned první etapa byla utrpení nejvyššího řádu, ta druhá naopak běžecky skvělá. Vrchol pak přišel včera - snad první letošní závod (no když nepočítám štafety Tiomila/Spring Cup, které se k tomu obě hodně blížily) se kterým jsem opravdu spokojenný...

Nebyl naprosto ideální, ale splňoval moji představu o tom, na co mám teď reálně natrénováno. Běželo se mi opravdu slušně (byť ke konci byla trochu únava), mapové chybky do 15 vteřin a naprosté soustředění = prostě nádhera. Myslím, že i s průměrem na kilák (okolo 7:40 - parametry 9,6km a 490m převýšení) můžu být i ve srovnání třeba s elitou (okolo 7:00) dost spokojenný (nemluvě o tom, že bych lehce porazil i nejlepší v juniorech).

Handicap se mi nakonec moc nepovedl, ale na celkové třetí místo (v H21A) to naštěstí stačilo, takže nelze říct jinak, než že úspěch.

P.S. Zítra přidám nějaké ty mapy s postupy a podrobnější komentář, už na mě trochu padá únava, přeci jen, noci na letních vícedenních jsou dlouhé a náročné

P.P.S. A abych dodal - až na menší spornosti v mapě a ne vždy úplně nejlepší stavbu tratí - to byly opravdu skvělé (profesionálně zvládnuté závody). Nelze než souhlasit s Béďou - kdo nebyl, může jen litovat...

Na Bohemii

Ani jsem si nestihl moc odpočinout a už zase jedu pryč. Tentokrát na 5-denní Bohemia. Jak už jsem psal, běžím H21A a jsem zvědavý, jak to všechno odběhám, protože na konci soustředění v Dánsku už jsem moc sil neměl. Tak doufám, že jsem stihl trochu zregenerovat a bude to na těch závodech aspoň trochu za něco vypadat (ale ono na vícedenních nejde jen o ty výkony)...

P.S. Nevím, jak to bude tentokrát, ale je dobrým zvykem zveřejňovat výsledky už v průběhu vícedenních - takže moje umístění můžete (snad) sledovat na stránkách letošní Bohemie...

VT Norsko/Dánsko

Tak už jsem něco přes den zpátky ze soustředění v Norsku a Dánsku. Jako vždycky to byl slušný záhul a ke konci jsem toho měl pomalu plné zuby. Ale stálo to za to, opět jsem přidal nějaké nové typy terénů do své "sbírky" proběhaných a poznal několik nových lidí.

Nejprve byla samozřejmě úmorná cesta, přerušená jen nějakými třemi hodinami na trajektu mezi Dánskem a Norskem. Pak už následoval jen krátký přejezd do městečka Bikreland poblíž Kristiansandu v jižním Norsku. Odsud jsme pak následujících 5 dní vyráželi na mapové tréninky. Místní terény byly opravdu rozmanité, od "klasických" skandinávských bažin, přes rozsáhlé skalní plotny, až po zarostlá hustníková pekla.

Norské bažinky

Jeden z těch drsnějších tréninků - middle na skoro 80 minut (v dešti) - najít kontrolu 23 nebyla zas tak pohoda

Když už je na skandinávské mapě zelená, tak to opravdu stojí za to...

Jelikož se ale nedá neustále kvalitně dvoufázově trénovat, vyrazili jsme na pár výletů po okolí. Prvním byl rafting na řece Otra, který stál opravdu za to, protože jsme sjížděli dost slušné peřeje. Druhým pak byla prohlídka jihonorského Kristiansandu a posledním pak výlet na nejjižnější bod Norska, Lindesnes.

Před raftingem

Znovu nejjižnější bod Norska

V úterý (týden po odjezdu z ČR) jsme pak přejeli trajektem zpět do Dánska, kde jsme nakonec skončili v městě Aalborg, centru příštího juniorského mistrovství světa. Zdejší terény měly být velkou změnou, což se ukázalo už při prvním tréninku s hromadným startem - za takový běžák okořeněný kopřivami by se nemusel stydět leckterý trénink v těch nejplošších českých terénech (na druhou stranu zde byla část v lomu, kde byla taková spousta cest, že to naopak úplně jednoduché nebylo). Druhý den nás naopak čekal ten nejhezčí terén - písečné duny porostlé (dost řezající) trávou - prostě mapařinka ve vrstevnicích toho největšího kalibru. Nádhera. O to horší pak byly lesy poblíž moře, úmorné prodírání (rozuměj plazení se) klečí muselo každému lézt na nervy.

Písečné duny - v tom mi to docela šlo

Písečné duny naživo

To vše pak korunoval předposlední trénink, při kterém jsem váhal, jestli jsme náhodou nepřejeli zpátky do Čech. Byly to dvoučlenné štafety a já bych skoro přísahal, že už jsem v něčem takovém už závod běžel. Takový les by klidně mohl být i u nás (tím ale neříkám, že byl nějak šeredný).

Pobřežní pás

Celkově nelze říct jinak, než že soustředko bylo skvělé. Hodně jsem chyboval (jako skoro každý) a ke konci už trochu docházelo nejen fyzických, ale i psychických sil, ale na ty tréninky, které jsem osobně považoval za stěžejní (všemožné kontaktní formy a nácvik na štafety), jsem se vždy dokázal kvalitně připravit a úspěšně je i absolvovat. Takže pohoda...