úterý 13. listopadu 2018

Oostelbeerscheheid

Celkem se mi zdá, že ke konci mého pobytu v Holandsku místní závody gradují - tentokrát jsme jen kousek od Tilburgu odběhli závody, za které by se náročností nemuseli stydět ani ve Skandinávii.

Les byl takovým mixem podzimního Kaňku a vrstevnic ve složitějších pasážích Vracova, to vše ještě umocněné tím, že až na otevřené prostory (vřesoviště skoro po kolena) se běželo skoro celou dobu v zeleném a v celkově snížené viditelnosti. Já jsem se ještě po prvních pár kontrolách rozhodl si to víc užít a schválně jsem se vyhýbal variantám po cestě. A většinou se mi podařilo se přes vrstevnice (2metrová ekvidistance) domapovat ke kontrole. Největší chybu jsem ale paradoxně udělal v otevřeném terénu na šestku, kdy jsem nedočetl mapu (myslel jsem, že cesta, kterou přebíhám je nová a nikoliv ta cca dva centimetry pod kontrolou). Nově získanou nedůvěru v cesty jsem zůročil na sedmou kontrolu, kde mě zastavilo až přeběhnutí druhé cesty, která už ani nebyla na mapě... No, samozřejmě, mapa seděla :)

Mapa s mými postupy

Pak jsem ještě zaváhal na vracečku na 12. kontrolu. Scénář velmi podobný jako na šestku, tedy nečtení toho podstatného z mapy. Pak už mi nezbylo nic jiného, než se dohledat na cestě. Jinak to s drobnými chybkami celkem šlo, byť ke konci (kdy už čas táhl na osmdesát minut) už jsem toho měl plné zuby. Tedy po běžecké stránce, protože z té orienťácké to byl nečekaně parádní zážitek.

Teď si dám od sportování týden pauzu, protože mě čeká zahraniční konference; a třeba se mi během toho volna i trochu srovná achilovka :)

Žádné komentáře: