Smålandskavlen '11

Letošní podzimní sezóna byla opravdu hodně dlouhá a náročná. A hlavně skončila o skoro měsíc později, než jsem zvyklý. Celý říjen už jsem ostatně cítil, že trochu přetahuju a v nohách jsem rozhodně neměl nejlepší pocity. Protože jsem ale slíbil, že na konci října pojedu do Švédska na štafetový závod Smålandskavlen a byl jsem vybrán do prvního týmu, rozhodně jsem v posledních dnech přípravu nepodceňoval.

Podél doběhu

Vše začalo už v pátek přesunem nočním Finskem na trajekt z Turku - s ním jsme brzy ráno dorazili do Stockholmu a dopoledne se přesunuli o pár set kilometrů jižněji do hotelu ve Vimmerby. Protože jsem startoval až v neděli ráno, šel jsem si nejdřív koupit něco k jídlo a projít se po městě, abych se trochu protáhl po vší té dlouhé cestě. Večer jsem se samozřejmě byl rozběhat, a pak už jsem ležel v posteli a sledoval online výsledky mých prvních dvou úseků, které běžely z intervalového startu v noci a měly určit můj handicap pro ranní start. Bohužel se nám úplně nedařilo tak, jak jsme si plánovali a bylo z toho skoro čtrnáct minut ztráty na první Kalevan Rasti a hlavně start mimo kontakt s nějakými lepšími běžci.

Mapa se všemi kontrolami a mými postupy

No ale štafety se nikdy nevzdávají, a tak jsem přesně dle pokynů od prvních metrů běžel skutečně naplno. Les kousek od Vimmerby tomu rozhodně nebránil a jak ho popsal kouč TP, byl to park. Myslím, že u nás by k tomuhle popisu měli námitky, ale musím uznat, že viditelnost v lese byla skoro stejná jako na jakýchkoli českých závodech. Jen občas se objevila krátká náročnější mapová pasáž. Běžel jsem celkem dobře, pár zaváhání jsem vyrobil, ale nic extrémně velkého. Ztrátu jsem měl na trati dlouhé lehce přes sedm kilometrů hodně přes šest minut, ale skoro polovinu můžu přičíst farstování. Jen když se podíváte na varianty na druhou kontrolu, tak vám musí být jasné, že to na stejné délky v rámci úseku stavěno rozhodně nebylo. No ale nevadí, aspoň měli ostatní zase ty lepší kontroly.

Varianty tratí (moje farsty červeným fixem + levá větev při větvení mezi úseky) - doporučuji se zejména podívat na rozhození druhé kontroly :-)

I tak jsem ale posunul náš tým z 30. na 26. pozici, ze které se to ještě podařilo po celkových pěti úsecích tohohle závodu dotáhnout na 20. místo. To sice nebyl výsledek, který bychom si v TP představovali, ale já jsem byl se sebou spokojenný, rozhodně jsem slušně zabojoval a když to porovnám s prvními závody tady ve Skandinávii, tak vidím obrovský posun a skoro až nechápu, jak jsem mohl v některých terénech vůbec vyrábět chyby.

A je to tam

Když jsem přesně před 13 měsíci slavil v loňském tréninkovém roce 3 000 naběhaných kilometrů, byl to pro mě hodně velký mezník, protože se mi konečně podařilo prolomit tuhle hranici poněkud výrazněji a ne se jen kolem ní motat jako dva roky předtím.

A tehdy jsem v tomtéž článku slíbil, že se ještě bude na co těšit, pokud mi vydrží zdraví i Jedla jako trenér. No a obojí se povedlo - takže tady to je - dneska jsem při tréninku překonal 4 000 naběhaných kilometrů :-) Letos se tréninkově skutečně dařilo a vidět to bylo už konečně i na závodech. Uvidíme, co přinese pobyt ve Finsku (zvlášť pokud se mi ho podaří prodloužit i do jarního semestru, což zatím není jisté).

Letos je podzimní sezóna opravdu dlouhá - ještě tenhle víkend mě čekají v barvách Pyrinta švédské štafety Smålandskavlen, takže trénuji opravdu až do konce. Tréninkový rok totiž končí právě v neděli. A v pondělí zase od nuly. Předtím si ale musím dát ještě nějaký ten oddech, nabrat novou motivaci a až pak se vrhnout do nového tréninku, který mě doufám posune zase o nutný kus dál. Ačkoli 4 000 kilometrů se mi příští rok asi zopakovat nepodaří, protože pokud budu přes zimu v Tampere, tak to bude trochu náročnější se sněhem, takže přijdou na řadu spíš běžky.

Velká severní cesta

No, za dva a půl měsíce, co jsem byl v Tampere, jsem se nikam pořádně nepodíval a zatímco moji spolužáci oblétávali všechno od Rigy po Oslo (pokud teda nebyli tak přízemní, že jezdili jen po Finsku), já jsem točil kilometry, případně jezdil na závody. Nicméně všeho moc škodí, a tak jsem se rozhodl využít příležitosti a trochu se po severu rozhlédnout.

Severní Norsko

Nabídka osmidenního výletu na Nordkapp se nedala odmítnout (no dobře, odmítl jsem, ale za hodinu jsem volal zpět, že beru), a tak jsem s dalšími dvanácti lidmi vyrazil v mikrobusu a autě přes Laponsko na nejsevernější bod Evropy, z něj přes fjordy do Narviku a přes Kirunu, Oulu a Vaasu zase do Tampere. No a stálo to za to.

Úlovek fotografa divoké zvěře - králík, který se snaží nehýbat, aby na sebe neupozornil

Cesta se nakonec ukázala jako docela příjemná, moc jsem řídit nemusel, a když, tak jsem si to opravdu užíval - jako třeba cestou na Nordkapp a zpět, kde se jede na silnici ve stylu skála-vozovka-svodidla-útes do moře a člověk kroutí volantem jako divý. Prostě nádhera (a zvlášť noční cesta člověka řádné prověří). Většinou jsme spali v chatkách a ty taky stály za to, dostat pod deset eur za osobu postel, kuchyň, saunu a vše vesměs s novým nábytkem a vybavením? Tomu tedy říkám luxus.

Les ve středním Laponsku - stejně jako skoro všechny v této oblasti opravdu nádherně čistý (tohle je trochu moc řídké, protože je to relativně vysoko co se týče nadmořské výšky)

Dostalo se i na běhání a přes dvacet kilometrů v národním parku Pallas-Yllästunturi patřilo k nejkrásnějším výběhům nejen letošního roku. A taky nejnáročnějším - jen vyběhnout na vrchol Ylläs tyčící se 500 výškových metrů nad okolím, na kterém pekelně foukalo a byla už slušná vrstva sněhu, nebyla žádná sranda. Ale rozhodně to stálo za to.

Tak tohohle chlapíka by asi jen tak někdo ve volné přírodě bez pušky potkat nechtěl

No a nejsilnější zážitky?

• Cesta na skutečný nejsevernější bod Evropy (to není Nordkapp) a zejména noční návrat zpět (nechtěně) mimo cesty přes mokřady
• Bezútěšné nejsevernější oblasti Finska - tam by padla deprese na každého
• Řízení ve fjordech
• Výběh v národním parku
• Nahánění polární záře - podařilo se vyfotit jen takový slabý proužek, jinak jsme měli "štěstí" na malou aktivitu
• Polární zoo

Během téhle cesty jsem jako ostatní podlehl fotografické mánii a nasázel do foťáku krásně kulatých tisíc snímků - výběr 75 těch nejpovedenějších najdete v galerii níže nebo si ji můžete pustit jako prezentaci.

MČR štafet a klubů '11

Třetí mistrovský klubový víkend v áčkovém dospělém družstvu a poprvé i v áčkové dospělé štafetě - to byl uplynulý konec týdne a poslední mistrovské závody letošního roku. A taky 4. a 6. místo, takže jsme z toho zase vyšli naprázdno. Z toho jsem moc šťastný nebyl, ne protože jsem přijel kvůli těmhle závodům z Finska (samozřejmě nejen kvůli nim), ale protože jsou to moje nejoblíbenější disciplíny.

Na doběhu štafet - foto Lenon

Aspoň, že moje výkony se podařily. Chyby jsem každý den nějaké nasekal, ale vesměs jen hodně malé drobnosti, které se v součtu vešly mezi minutu až dvě. Z Finska jsem si dovezl hodně velkou mapovou sebejistotu a slušnou, byť ne ideální, běžeckou formu. 7. a 6. čas na úseku jsou hodně slušné výsledky, ale ještě mám co trénovat, abych mohl umístění při běhu na špičce nejen držet, ale i vylepšovat.

Mapa ze štafet s postupy

Počasí na víkend se moc nepodařilo (ačkoli to nebylo tak hrozné) a celkem mi připomínalo to finské v posledních třech týdnech, takže žádná výhra. Závody byly uspořádány jako český průměr, výšlap na shromaždiště bych si i ušetřil, ale zas tak extrémně to nevadilo. Za to uspořádání shromaždiště mohlo být i lepší, takhle to trochu ztrácelo atmosféru závodu družstev.

Mapa z družstev s postupy

Celkově jsem si tak z tohohle víkendu neodnesl moc dobré vzpomínky. Moje výkony se povedly, ale medaile nám zase unikla. Na druhou stranu jsem zase viděl spoustu přátel, takže to rozhodně za tu anabázi z Finska stálo.

Neúspěch bolí...

... a týmový obzvlášť. Ani moje celkem povedené výkony nestačily na lepší než 4. místo ve štafetách a 6. v klubech. Možná pěkná umístění, ale každý ví, že o velkou bednu jsme nebojovali.

Po doběhu 5. úseku družstev - zdroj: Pavla Myslivcová

I prohra ale může být motivací do budoucna. Nechybělo mnoho a mohl to být úspěch, nezbývá než zase rok tvrdě trénovat. Nebudu tvrdit, že letošní mistrovství štafet a klubů pro mě nebylo zklamáním - celá letošní příprava směřující k tomuhle vrcholu se nedá jen tak vyvážit pěknými výkony.

Příště už to ale vyjde, o to se postarám...