neděle 25. září 2011

Co tě doma nenaučí o běhání ve Finsku: Kvalifikační speciál

Po čase jsem nabral zase nějaké nové zkušenosti o běhání ve Finsku, takže můžu navázat na první článek o běhání tady. Tentokrát nás čeká kvalifikační speciál, ve kterém se zaměřím na některé zvláštnosti a odlišnosti kvalifikací na finské mistrovské závody (tuším, že je tu mají na sprint, krátkou, noční a klasiku).

  • Start v kvalifikaci. Ve Finsku mají velmi dobře promyšlený systém kvalifikací na mistrovské závody. Startovat může kdokoliv (kdo zaplatí těch více než třicet eur startovného), ale jeho startovní pořadí se odvíjí od jeho postavení v žebříčku, takže ti podle něj nejhorší startují v úvodu. Tímto částečně nespravedlivým systémem (tratě se obvykle o několik minut zrychlují nejen startem rychlejších závodníků, ale prošlapáním cest, které v místních terénech vznikají opravdu rychle) pro běžce bez dobrého místa je ale zároveň dosaženo spravedlivého závodu pro ty, kteří skutečně mají na to běžet ve finále.
Tahle cestička v lese před závodem nebyla (a může se stát, že se klidně může vinout od kontroly ke kontrole, čímž se závod z velké části pro později startující stává takovým krosem)
  • Náročnost kvalifikovat se. Úroveň elitních běžců ve Finsku je skutečně někde jinde. V podstatě tu nemůžete udělat jedinou chybu - a to vesměs ani na kvalifikaci klasiky - a pokud nejste výjimečný talent, tak už od začátku musíte běžet naprosto naplno, protože:
  • Vyrovnanost kvalifikace. Protože tam, kde je u nás jeden člověk, jich je ve Finsku deset. Není problém, aby se do jedné minuty poskládalo v kvalifikaci klasiky třeba deset a více lidí. Půlminutová chyba může znamenat propad o pět šest míst a vypadnutí z šancí se kvalifikovat.
  • Jednoduchost kvalifikace. Na druhou stranu jsou kvalifikační závody z mapové stránky vesměs mnohem jednodušší než finále. A to často až výrazně a neporovnatelně s českými mistrovskými závody. Vždyť stačí srovnat mapy z letošní kvalifikace na mistrovství Finska na klasice a jeho finále - kvalifikace mezi velkými kopci a bažinami po cestách, finále lesem mezi menšími kopečky...
  • Startovní rozestupy v kvalifikaci. Se startovními intervaly se tu nikdo nepáře - na klasickou trať se jde po dvou minutách, na krátkou dokonce po minutě. Vzhledem k tomu, že, krom zahraničních závodníků bez žebříčkových závodů, máte díky nelosovanému startovnímu pořadí běžet se stejně výkonnostně zdatnými soupeři, tak to ani nevadí a závod se alespoň příjemně rychle odběhne.
  • Délka kvalifikace. Čas vítěze je ve Finsku výrazně kratší než u nás - na krátké okolo dvaceti minut (ta má ale zároveň finále ve stejný den), na klasice čtyřicet pět minut.
Z tohohle seznamu je jasně vidět, že postoupit do finále v místních podmínkách opravdu není žádná sranda. Musíte totiž zaběhnout vesměs naprosto čistý závod a navíc v hodně vysokém nasazení. V příštím díle se podíváme na to, co je společné všem větším závodům tady ve Finsku.

středa 21. září 2011

SM viesti

Hlavní hřebem celého víkendu, ale bylo mistrovství Finska štafet. Už při večerním meetingu v sobotu a ze studia starých map, to vypadalo, že to v některých částech bude celkem sranda (ostatně přiblíženou ukázku zlatého hřebu jste si mohli prohlédnout už v úvodním článku o tomhle víkendu). A béčko Pyrinta se mnou na třetím úseku znamenalo, že o opravdovou zábavu bude postaráno.
A bylo - z výsledků se pětiminutová ztráta na áčko obsazené dvěma finskými a jedním (skoro) švýcarským reprezentanty může zdát jako pěkná, ale pravda je taková, že kluci asi neměli svůj den. Ostatně chyby v rozmezí 5-15 minut (ne celkově, ale na jednu kontrolu!), které tam skoro každý z borců v prvních dvou týmech vysekl, neznamenají, že ve finské reprezentaci neví koho vybrat, ale že to bylo zatraceně těžké.

Mapa s postupy

Posílen pokyny jsem přesně podle instrukcí běžel hodně, hodně opatrně. První zaváhání bylo na trojku, kde jsem očesal skoro všechny ostatní kontroly, ale celkem rychle se nakonec našel. Pak na sedmičku drobné zaváhání (právě na tuhle kontrolu a farsty okolo se dělaly ty obrovské chyby) - věřte nebo ne, ještě 50 metrů před kontrolou jsem přesně věděl kde jsem, ale terén byl tak členitý a nepřehledný, že jsem se za ten kousek stihl ztratit. I tak se mi ale dařilo držet nějaké dvě minutky ztráty na svůj druhý a čtvrtý úsek (když nepočítám jejich velké chyby), což je hodně dobré, protože to rozhodně nejsou nějaká ořezávátka.
Nejdrsnější byl ale závěr, respektive série kontrol po divácké. Tam už jsem začal chybovat mnohem víc, přeci jen už se na mě podepisovala únava nejen z běhu, ale i z neustálého podrobného čtení mapy. Nakonec jsem to ale zvládl ukočírovat, stáhl průběžně tři místa a doběhl s výsledkem, který byl myslím podle očekávání. Nebo lehce nad ním, protože potom, co tam nasekali za chyby ostatní, asi nečekali, že se vůbec vrátím :-)

Závody se konaly na jediném kopci v širokém okolí - má asi 80 výškových metrů nad okolní rovinou a místní mu říkají Hora (a tak tu mají i sjezdovku)

Mimochodem, hodně zajímavý byl systém farst - až do čtyřky různé větve, pak jiná sedmička, desítka a toť vše. Takže velká škoda, že jsem běžel skoro celé úplně sám, protože zejména druhá část by bývala byla ve společnosti nějakých jiných běžců o poznání rychlejší.

Ačkoli se to nemusí z téhle fotky zdát, tak atmosféru by ty finské štafety mohly českým jen závidět, tady se moc nefandí, víceméně jen tleská na doběhu vítězům

Takže toť z letošních finských závodů asi vše. Mistrovství na nočním jsem se rozhodl z taktických a logických důvodů vynechat a na konci října ještě pojedeme do Švédska na Smålandskavlen. I tak mě ale pořád čeká můj vrchol podzimní sezóny, na který se teď můžu v klidu soustředit a trénovat - mistrovství štafet a hlavně klubů. Uvidíme, jak to zvládnu u nás nakopnout po téhle bažinové anabázi.

pondělí 19. září 2011

SM keskimatka

Moje třetí závody a hned druhé mistrovství - letos na podzim tedy zrovna nějaké krajáky neobjíždím. Tentokrát mě čekalo mistrovství Finska na krátké trati - jednoduchý (na finské poměry) a hlavně pěkně bažinatý ale i rychlý čistý terén. Prostě zase něco o trochu jiného.

Pozor orientační běžci...

Tentokrát mě výjimečně nenalosovali úplně na začátek, takže jsem mohl občas využívat pomalu se objevujících se cestiček, které notně zvýhodňují později startující. Tak či tak mě ale čekal hodně zběsilý závod, který se sestával prakticky ze tří různorodých částí - úvodního prodírání se notně nasáklými bažinami (místy po kolena), hustníkovou náročnou pasáží a rychlým závěrem do cíle. To vše za 26 minut (vítěz za dvacet). Tentokrát jsem nezačal tak opatrně, ale nějaké rezervy tam pořád byly. Chyba byla snad jen jedna, lehké podběhnutí trojky asi na necelých třicet vteřin, jinak víceméně čisté.

Mapa s postupy

Můj výkon samozřejmě zdaleka nestačil na účast v áčkovém finále, ale rozhodně jsem s ním byl docela spokojený. Po doběhu jsem původně myslel, že si normálně odběhnu svůj odpolední béčkový závod, ale nakonec jsem byl argumenty přesvědčen (ale ne donucen) druhou fázi vypustit a proměnit se jen v diváka, abych pošetřil síly na další den, kdy byly na programu štafety.

Louka na finský způsob

Ulička adaptace na bažiny aneb tudy do karantény

A jak to vypadalo v lese (závěrečná rychlá jednoduchá partie)

A panoramaticky to samé místo

P.S. Finské závody se vůbec od těch českých v několika věcech liší - o tom v nějakém speciálním článku :-)

neděle 18. září 2011

Mistrovský finský víkend

Tenhle víkend se toho událo opravdu hodně. Z toho důvodu jsem se rozhodl rozdělit jej na dva články - o sobotním middlu a nedělních štafetách. Na první z nich se můžete těšit snad už zítra, na druhý pak okolo středy, podle toho, jak mi to vyjde časově.
Pro zvědavé aspoň krátce. S oběma mými výkony jsem spokojený, opět se mi podařilo snížit počet chyb. Jen už by mohlo být na čase začít výrazněji stahovat tu ztrátu na nejlepší. Ačkoli to bych chtěl asi moc, aby se to stalo během tak krátké doby :-)
Sobotní middlová kvalifikace byla v notně bažinatém a jednoduchém lese. Na to ještě potřebuji nějaké zkušenosti, abych se dostal dál. No a neděle byla, podle mnohých, v jednom z nejtěžších finských terénů - no posuďte sami níže. Podle pokynů jsem běžel opatrně a podařilo se mi tak vyhnout se velkých chybám, byť zaváhání se našlo požehnaně. Jen škoda, že jsem ostatní štafety viděl jen asi na třech čtyřech kontrolách, takhle to byl jeden dlouhý individuální běh, což je velká škoda, na to, že nejtěžší část byla nefarstovaná...

Vítejte ve Finsku (zvětšeno asi 1,5krát)

Zhruba reálná velikost (samozřejmě v reálu se ty linie daly číst, tady to je trochu zničené změnou rozlišení)

pondělí 12. září 2011

Nokia-rasti

Po týdnu mě čekal další závod ve Finsku. Tentokrát jen v neděli, ale to mi vůbec nevadilo, aspoň jsem si mohl po náročném mistrovství na klasice pořádně odpočinout a taky potrénovat. Krátká trať v městečku Nokia (ano, v tom, po kterém se jmenuje stejnojmenný výrobce mobilních telefonů) byla spíše lokálního ražení, ale i tak se na ní sešla hodně dobrá konkurence.
A middle to nebyl nějak extrémně náročný. Už na jedničku krásná cestovka a všechno šlo krásně. Na trojku se mi nepodařilo úplně najít tu správnou cestu, ale všiml jsem si toho hned. Průšvih přišel na cestě na pětku. Kamenné pole a už jsem ležel. Bohužel jsem spadl dost nešťastně a narazil kolenem do kamene :-( Chvíli to vypadalo, že to zabalím, ale pak jsem to začal rozcházet. Ke konci postupu jsem byl schopen i běžet, ale i tak šla ztráta hodně nad minutu jen na tomhle mezičasu a to jsem pořádně nemohl běžet ještě několik kontrol.

Mapa s postupy

Mapově to ale bylo hodně povedené, několik lehkých přeběhnutí, ale až na chybky na trojku devítku nic extrémně vážného. Rozhodně ne oproti tomu, co jsem tu vytvářel ještě nedávno na trénincích. Mapa byla moc dobře zgeneralizovaná, a tak byla krásně čitelná i v poměrně detailově náročném terénu.
S výsledkem jsem tak docela spokojený. Ztráta není nejmenší, na chybách jsem rozhodně nabral v součtu přes tří minuty, ale další minimálně dvě mě stálo i to koleno. Takže celkově to hodnotím jako další hodně povedený výkon, ačkoli je samozřejmě ještě mnoho co zlepšovat.

P.S. Koleno mi pak večer opuchlo, že muselo dojít i na ledování. Ale dnes už jsem byl vyklusávat a šlo to - nebude mě to snad nijak v tréninku omezovat a brzy to bude doufejme úplně v pořádku.

středa 7. září 2011

Finská pětka

Tohle není žádná variace na švédskou trojku, takže čtenáře zajímající se o tuto problematiku musím zklamat. Tenhle článek je o něčem, čemu bych teda před odjezdem do Finska rozhodně nevěřil - že tu ještě letos poběžím pětku na dráze.
Když mi Jarno řekl o téhle možnost cestou z klasiky, v duchu jsem se zasmál a odpověděl, že ne. Jemu to nedalo a začal s klasickou argumentací, jak je rychlost důležitá. No a protože se mi to opravdu rozleželo v hlavě vzhledem k mým krátkodobým cílům (oboje štafety + kluby) i těm dlouhodobým, tak přestože dráhu opravdu nemám rád, ještě ten den jsem mu napsal, ať se mnou počítá.
Středeční zatažené počasí a vítr i všechno to, co se ten den událo, mě ale přesvědčovalo, že ten den zákonitě musí jít všechno, slušně řečeno, do kytek. Ale když už se pro něco rozhodnu, tak si zatím stojím, takže jsem vyrazil na místní stadion. Před startem klasické pocity, že dneska to nedám (ačkoli jsem to zatím doběhl pokaždé) a ztuhlé nohy.
No a běželo se - zařadil jsem se někde na konec za jednoho borce a poslušně za ním zůstal větší půlku pětky. Když už jsem asi dvě kola pozoroval, že se mu v tom protivětru asi moc v pohodě neběží, tak jsem ho opustil a začala moje velká stahovací jízda, během které jsem předběhl asi deset Finů (zejména finiš stál tentokrát za to). Čas 16:40 - cože?
Před startem jsem plánoval, že 17 minut by bylo hodně dobrých a že za těch podmínek by 17:15 mohlo být ještě časem, se kterým bych byl spokojený. Na nohou jsem neměl tretry, ale v nich jsem měl nedělní klasiku. Foukal lehký vítr. A takový čas? To bych teda rozhodně nečekal...
Jinak Finové jsou vesměs slabší dráhoví běžci, než je tomu mezi orienťáky u nás - což je i logické vzhledem k tomu v jakých terénech běhají. Odhadoval bych to tak okolo 30 vteřin v průměru navíc na 5 kilometrů, ale těžko měřit. A taky mají docela problémy stanovit si tempo, které jsou schopní běžet celou dobu, což už jsem zjistil na krosu v Pirkkale na začátku srpna.
Takže spokojenost - ačkoli to je možná slabé slovo. Čekal jsem, že na tom budu rychlostně ne moc dobře, ale ve skutečnosti je to přesně naopak. Tohle je na moje poměry běžecká forma jako hrom. Asi byly nohy rády, že se jednou mohou proběhnout po tvrdém a ne bažinami :-)

pondělí 5. září 2011

SM pitkämatka - finále

Jak už jsem psal na Twitteru, finále mistrovství Finska na klasice bylo o něčem jiném, než kvalifikace. Terén o dost náročnější jak mapově, tak běžecky, a já unavený - to nemohlo vyústit v nic jiného, než chyby (a to ačkoli jsem byl na to před startem varován). Přestože umístění někde v samotném závěru mého finále není nic extra, zas tak hrozný výkon to nebyl, chyby jsem vlastně udělal 3-4, což z toho pořád dělá jeden z nejlepší mapových výkonů ve finských terénech. Když se ohlédnu zpět, tak jsem spokojený.
Běhání ve Finsku opravdu není žádná sranda, jak to může vypadat z mapy. Ani mapově ani fyzicky, často si tu připadám jako začátečník, ale pořád vidím stoupající tendenci, takže věřím, že příští rok na jaře bych tu už mohl běhat slušně. 11,6 kilometrů finále mi totiž dělalo hodně velké problémy, z čehož pramenila i chyba na poslední kontrolu a ostatně i ty předchozí, protože unavený už jsem byl od začátku (v sobotu jsem se opravdu snažil běžet, co se dalo).
Na dvojku to byla klasická paralelní chyba, když jsem se nechal stáhnout vyšlapanou cestičkou moc doprava. Na pětku jsem v půlce ztratil kontakt s mapou (no ono se tam nebylo čeho chytat, ty 2,5metrové vrstevnice se tam tak různě vlnily), ale hlavně v závěru, když jsem věděl, kde jsem, jsem se neodvážil pokračovat skrz zelené a odrazil se od něj zpět a na cestu. Tohle je zatím můj největší problém tady, porosty. Pak už jen drobné zaváhání v dohledávce desítky a hloupé stáhnutí se jinými běžci na poslední kontrolu.

Mapa s postupy

Mezi postupy byly ale i povedené. Do desítky nejlepších se vešly postupy na 6 (2. nejlepší čas), 9, 13, 14 a cíl. To jsou hodně dobré výsledky na to, že tu neumím ještě tolik běhat. No aspoň mám nějakou představu, jak moc to musím pálit, abych dosáhl dobrého umístění. Odpověď zní hodně. Jestli vás zajímá, proč zrovna tyhle postupy jsou tak dobré (běžel jsem je sám), tak důvod je zcela prozaický - byly jednoduché. Číst terén v obtížných částech mě totiž pořád dost výrazně zpomaluje. Ale vidím neustálý pokrok a to je hlavní.
Celkově tak hodnotím víkend jako povedený, sobota byla z mé stránky skvělá, neděle už měla výrazné rezervy. Je to ale jenom začátek, tím jsem si jistý,  prostor na zrychlení je u mě pořád obrovský.

sobota 3. září 2011

Šlapání podrostu na finský způsob

Moje štěstí na brzké starty ve kvalifikacích už se svojí frekvencí blíží statistické anomálii, ale z toho, že jsem šel na kvalifikaci mistrovství Finska na klasice první ze svého rozběhu, už jsem si ani hlavu nedělal. Šanci postoupit do A finále bych na rovinu neměl ani kdybych šel v závěru. Ostatně běžet přes 16 kilometrů v místních bažinách se mi zatím ani jako odměna nezdá. A tak mi ani nevadilo, že jsem se prodíral zarostlými bažinami, zarostlými hustníky a čímkoli jiným zarostlým - tohle hlavně bylo o tom, jestli ustojím svůj první závod tady.

Mapa z kvalifikace s postupy

Závod jsem začal přesně podle pokynů opatrně, ale už cestou na jedničku jsem uznal, že dneska to asi bude pěkný sprint, tak jsem taky začal zrychlovat. Do nějakého závodního tempa jsem se ale odvážil až cestou ze čtyřky, kdy už jsem považoval způsob mapování jako pochopený. No a šlo to.

Důkaz toho, že se neumím tvářit, když mě někdo fotí

Chyb jsem opravdu moc nevyrobil - drobné zaváhání na jedničku, klasickou chybku na trojku, a pak na desítku (to bylo spíš neuvědomění si, že tady ten podrost opravdu znamená, že se tam moc běžet nedá). Jinak to bylo všechno čistě nalezené a ke konci už jsem měl docela velkou jistotu a důvěru v sebe sama. Takže spokojenost a zítra se pokračuje v B2 finále (tady nemají C finále a tak dále, ale B1, B2, B3,...).

P.S. Jo a v rozběhu jsem skončil někde ve 2/3 - tady to je opravdu jiná liga a na mistrovství, kde je startovné přes 30 eur, žádní netrénující borci snad ani nejezdí. Mimochodem, že to nebyla v úvodu sranda si ověřil i Thierry, který to měl do A finále skoro těsné.

čtvrtek 1. září 2011

Mapový trénink Saarijärvi

Ve Finsku už mám za sebou jedenáct mapových tréninků a konečně se to začíná trochu projevovat. Nebo možná pomohly pokyny od Jarna před startem. Možná obojí. Každopádně v minulém týdnu spíše klesající kvalita výkonů v lese se totálně obrátila a nejlepší mapový a běžecký výkon na finských mapách byl na světě. Nadšení po doběhu a dobré pocity byly tak silné, že mi nezbylo než se usmívat. Tohle byla naprostá spokojenost.
Můj výkon se neobešel bez chyb a popravdě jsem jich napočítal asi sedm. Všechno to ale byly dohledávkové maličkosti, které se vůbec nedávají srovnávat s průměrnými záseky, které jsem tu předtím vytvářel. A navíc, jako vždy, ke konci nabraly mé výkony ještě jiné úrovně a já jsem si dovolil prohnat i nějakého pyrinťáckého juniora (nakonec jsem byl rychlejší).

Mapa s postupy

Snad trochu pomohlo, že na Saarijärvi jsou docela velké bažiny, které pravidelně rozdělují prostor. To je něco jako u nás hustníky - tedy přesně to, co je mojí silnou stránkou, orientace podle liniových objektů. Měl to být v rámci možností relevantní prostor k blížícímu se finskému mistrovství na klasice, takže kdyby se mi podařilo zopakovat takovýhle běh, tak bych byl spokojený (byť na A finále by to přeci jen nestačilo, na to ještě musím vyladit běžeckou techniku a sílu - to není otázka jednoho měsíce, ale aspoň jednoho roku, abych se aspoň dokázal přiblížit ostatním a neztrácel na tom tolik).