Vítěz JMS na klasické trati!

Ano, zdánlivě nemožné se stalo skutečným, opravdu jsem uspěl a s pohodovým náskokem devíti minut jsem si v naší nadupané tříčlenné kategorii doběhl pro titul. Závod to nebyl úplně bez chyb a běžecky to taky nebylo super, ale na mé soupeře to stačilo. Třeba se mi to za rok podaří zopakovat na JMS, který není zkratkou Juniorského Mistrovství Saska, ale Juniorského Mistrovství Světa :) No dobrá, to by asi musel přijít velký výkonnostní skok, abych se nominoval, ale vůli k tréninku rozhodně mám...

P.S. Nějaký delší článek se tu objeví během několika dní (časem snad i postupy)

Boj o titul v JMS!

Zítřejší klasický závod mistrovství Saska (MS) bude opravdu boj! Přihlášeni jsme zatím tři, tak doufám, že Vakant nebude zaplněn :), takhle to bude opravdu honička... Své konkurenty vůbec neznám a tudíž nelze ani odhadovat, kdo komu kolik naloží, takže uvidíme zítra. První zprávy o výsledcích se tu objeví v neděli, tak doufám, že neutrhnu ostudu a zítra na JMS nebudu poslední...

P.S. to "J" se do názvu dostalo díky tomu, že běžím H20, tedy juniorskou trať

Poslední prázdninové závody

O víkendu mě čekají poslední prázdninové závody. Jedu na Saské mistrovství na klasice a ve štafetách. V sobotu mě čeká necelých 9 km dlouhá trať H20 se slušným převýšením okolo 450m, opravdu mistrovská trať, tak uvidíme, jak se předvedu. Na internetu zatím moc informací není (skoro nic), tak se můžu spíš jen dohadovat, jaké to tam bude. V neděli pak běžím MIX štafetu délkově ale shodnou s hlavní mužskou kategorií (asi 6-7 km a 250m převýšení), tak to už snad bude v pohodě.

Soustředění s SCM Haná

Jak už jsem psal, od středy do soboty jsem byl s Hanou na soustředění na Čeřínku, kde byly první letošní áčka. Na místo činu jsem se vrátil navečer. Členové SCM měli trénink okruhů, ale my jsme měli pohov, a tak nám nezbylo než čekat na večeři. Nutno poznamenat, že byla až okolo osmé, takže jsem už měl opravdu hlad. Proto mě ta porcička bramborového salátu s řízkem moc neuspokojila. Po večeři pak následovala mapový test, při kterém jsme měli v časovém limitu zakreslit kontroly z rozstříhaných částí mapy. Nejhorší jsem teda těsně nebyl, ale na svoji obhajobu můžu říct, že nám, co jsme to ještě nikdy nedělali, zapomněli trochu dovysvětlit pravidla, takže já jsem tam třeba vůbec nepsal kódy kontrol a písmena, což se také údajně bodovalo... Abych řekl pravdu, tak první den mi připadalo, že jsou tam ti vedoucí opravdu divní :)

Ve čtvrtek dopolko byla kvalifikace klasiky. Hodinu a půl po snídani, ke které byly párky, jsem vyrazil na trať. Nutno říct, že zase ne pořádně rozcvičený, protože trénéři, přestože do nás pořád hustí, ať se protahujeme, nedokáží dát před startem víc než 7 minut času :( No hned na jedničku jsem je všechny v hustém hustníku poslal tam kam slunko nesvítí :D (Tím nemyslím ten tmavě zelený hustník, ve kterém jsem tehdy byl) No ale zpět k mému (tréninkovému) závodu. Udělal jsem, hlavně ze začátku, docela dost chybek (některé kvůli horší mapě) a ke konci mi došly síly, takže výsledek byl nic moc a od nejlepšího jsem dostal asi šest minut (na 7 km). Odpoledne následovalo krátké proběhnutí po mapě bez cest a večer superpíchač - v tomto podání krátké trati po hřišti, kde rozhodovala rychlost běhu i ražení. Já vypadl v souboji do postup do osmifinále, ale v podstatě jen díky tomu, že můj soupeř později orazil startovací krabičku...

Zátiší mé výbavy do lesa (tedy kromě té lahve ionťáku, ta byla až po)

Na pátek byla naplánovaná královská trať - 9km finále klasiky. Tentokrát bylo na rozcvičení a soustředění před startem dost času, a tak jsem na trať vyrazil v trochu lepší náladě. Až na několik drobných chyb a už začínající únavu se mi běželo dobře. O velmi těsné vítězství jsem pak prakticky přišel až na cestě na sběrovku, kde jsem se zasekal v hustníku, který nešel proběhnout a musel se vracet. Nakonec tedy druhé místo o 16 vteřin, ale hlavně dobrý výkon a spokojenost. Odpoledne pak byl trénink azimutů (dostali jsme papír, na kterém byly jen kroužky okolo kontrol a popis o jaký objekt se jedná). Po počátečním váhání jsem se docela rozběhl a šlo mi to.
Soustředění končilo v sobotu štafetami hned následovanými sprintem. Přes noc trochu sprchlo a přes počáteční velmi rychlou pasáž se rozestupy tvořily až na kamenitém hřbetu v závěru. Tam jsem raději pošetřil na rychlosti a dával pozor, abych se nezranil. Probíhal jsem jako třetí, takže to taková hrůza nebyla. Následný sprint (odehrávající se právě na onom hřebenu) už jsem raději jen klusal nebo i šel pěšky, místy to opravdu bylo nebezpečné.
Cesta domů uběhla poměrně rychle, jen byla trochu nepohodlná, protože se špatně spočítal počet lidí na naše auto a jelo nás deset, takže uprostřed jsme seděli čtyři, a když všichni usnuli, tak mi nezbývalo nic jiného než se vyklonit co nejvíc dopředu :)
Celkově bylo soustředko jistě přínos, trochu jsem potrénoval v jiné konkurenci než jsem zvyklý a poznal pár dalších orienťáků...

K Jihlavě na soustředění

Od dnešního dne mě do soboty čeká soustředění s SCM Haná poblíž Jihlavy. Bude se běhat na mapách z prvních letošních áček (Čeřínek) a charakterem terénu to má být příprava na podzimní MČR na klasické trati. Jsem zvědavý jaká tam bude konkurence i stavba tréninků, protože s těmito lidmi jsem ještě vesměs netrénoval.

Červencové putování - díl druhý

Cesta po jižních zemích začala 22. srpna jízdou vlakem do Brna, kde byl sraz účastníků zájezdu. Měli jsme trošku problémy s nalezením přesného místa, odkud jsme měli vyrazit - Janáčkova divadla, ale nakonec se nám tam s pomocí podařilo naši výzbroj a výstroj dotáhnout. U divadla zatím čekala asi desítka lidí, ale zavazadel tu bylo jako pro dvojnásobek. Už to předpovídalo, že budeme mít co dělat, aby se do autobusu všechno vecpalo. Nakonec se to přeci jen po cca 40 minutách povedlo, ačkoli jsme museli zarovnat i záchod (a to to byl hodně velký autobus - viz. foto). Cesta proběhla docela v pohodě, trochu nepříjemných bylo 45 minut v sauně na zadních sedadlech, kdy nás prohlíželi rakouští policisté a byla vypnutá klimatizace. Už aby se začal rozšiřovat Temelín!

Náš autobus

Do Ajdovčiny, městečka ve Slovinsku, kde jsme spali v tělocvičně, jsme dorazili tuším až před desátou večer. Naštěstí tu bylo dost místa, závody začínaly až druhý den, a tak tu ještě spousta lidí nebyla. První etapou známého OO.cupu (Orienteering Online Cupu) byla zkrácená trať v terénech rozkládajících se o 1000m výše než jsme spali. Bohužel neměl letošní OO.cup ani jednu etapu v otevřeném terénu, a tak se vše běhalo v druhém obvyklém slovinském terénu - lesích s velkým množstvím detailů (kameny i vrstevnicové útvary). Tomu odpovídalo měřítko mapy (dvakrát 1:7500 a 1:10000 a jednou 1:5000). A bohužel ale i moje výkony, protože tohle je přesně terén, ve kterém mi to moc nejde (snad kvůli obrovskému množství detailů na malém kousku mapy). Nejvíc se mi tak povedla třetí etapa - sprint na měřítku 1:5000. Na prvních dvou etapách (již zmíněná zkrácená a jedna klasika) se mi vždycky podařilo vytvořit nějakou chybu, když jsem nezvládl pořádně přečíst mapu. V posledních dvou etapách jsem pro změnu dělal začátečnické chyby jako odbočení po špatné cestě nebo nepozornost na postupu.

Část náhorní plošiny nad Ajdovčinou

Krom pěti etap závodů jsme vždy měli odpoledne nějaký program. Po první etapě trénink na malé otevřené náhorní plošině kousek od naší tělocvičny v Ajdovčině, v úterý jsme jeli k moři (na ten kousek, co patří Slovincům) - to mě ale moc neoslovilo, moc lidí, vedro a slaná voda :) - prostě moře. Po třetí etapě jsme měli trénink vedený z velké části místním pralesem (tam to bylo moc pěkné) a po čtvrté části závodů jsme vyrazili do jeskyních v Postojné (tam mě to taky trošku zklamalo, ale přesto to stálo za to). Po páté už jsme pak rovnou přejížděli do Itálie. No a jak jsem celkově dopadl? Skončil jsem někde v polovině, ale docela spokojený, že moje výkony tady měly alespoň trochu stoupající tendenci. Byla to super zkušenost, v krasových terénem (závrty) moc často neběhám. A v Ajdovčině měli super dobrou a velkou zmrzlinu :D

Jedno ze sedel, které jsme při cestě na tréninky v Itálii přejížděli (necelé 2000 m. n. m.)

Náš cíl v Itálii naštěstí ležel poměrně na severu (v jižní části Dolomit), a tak cesta nebyla moc dlouhá. Bydleli jsme asi jen 700 m nad mořem, takže jsme při cestě tam nemuseli ani vyjíždět moc vysoko. V následujích dnech nás čekala každý den vždy dvojice tréninků poblíž prostorů příštího juniorského mistrovství. Hned první trénink byl překvapením, přehoupli jsme se přes sedlo ve dvou tisících, všude kolem prudké svahy, a půl hodiny jeli dolů. Nikdo tak nečekal, že poběžíme skoro na úplné rovině, navíc v bažinách. Skoro Švédsko. Ostatní tréninky už ale byly odlišné, většinou to probíhalo tak, že jsme autobusem vyjeli šílenými serpentýnami (kde se náš autobus sotva vešel a někdy ani to ne :) ) na náhorní plošinu/sedlo, kde se prudké svahy lehce zmírnily, že se v nich dalo aspoň trochu běhat. V horším případě jsme si museli ještě kousek dojít.
Mezi tréninky byla i trojice sprintů v italských městečkách. To byla krása! Křivolaké a úzké uličky. Spousta náměstíček. Nutnost číst mapu hodně detailně ve velké rychlosti. Tohle se mi prostě u sprintů líbí. Všechny tři tratě se počítaly do série Euro cup, kde první tři získali prémie v eurech. Já nakonec doběhl sedmý, byť jsem měl naději i na páté místo, ale tu jsem hloupou chybou v posledním sprintu s handicapovým startem ztratil.

Typické italské městečko v Dolomitech

V jediný volný den, kdy nebyl trénink, jsme vyrazili do hor. Vyjeli jsme 1000m lanovkou na náhorní plošinu (2700m horní stanice lanovky), po které jsme vyrazili k ledovci. Představoval jsem si něco podobného tomu, co jsem viděl v Norsku, ale byl jsem zklamaný, místní ledovec byl už hodně malý a skoro celý pokrytý nánosy kamení a písku. Snad kvůli tomu, že se po něm dalo jít, snad protože jsme nechtěně sešli z cesty, jsme se po něm vydali kolmo vzhrůru k vrcholku, který se nad ním tyčil. Tam se nějakým borcům podařilo pustit dolů několik kamenů a už jsme měli první oběť. Naneštěstí to byl zásah do hlavy, naštěstí to relativně dobře dopadlo - pár stehů, kvůli kterým přišel Evák o pár vlasů, ale snad žádné další následky. Pak následoval sestup cca 1400 výškových metrů k místu, kde nás měl nabrat bus. Ke konci už teda pěkně bolela kolena :)

Jeden z pohledů přes náhorní plošinu (výška okolo 2800 m. n. m.)

Cesta domů uběhla až nečekaně rychle, před osmou večer 3. srpna už jsme byli v Brně. Ačkoli jsme dorazili o trochu dřív než jsem původně předpokládal, byl jsem hodně rád, že mám v Brně domluvené přespání. No kdybych neměl, nejenže bych dorazil domů pěkně pozdě v noci (pokud bych neusnul ve vlaku), ale přišel bych o super výlet na brněnské přístaviště, kde jsem viděl už krásně zelenou přehradu (ale údajně ještě dost čistou :D ), místní golfové hřístě a flotilu parníků... No a taky by se mi nedostalo poučení o tom, že hopík je hopskulka apod. A samozřejmě nesmím zapomenout na útěk před potenciálním úchylem :) Prostě to bylo super!
Druhý den jsem okolo poledne dorazil do Hradce, sice dost unavený, ale se skvělými zážitky a cennými zkušenostmi...

Červencové putování - díl první

Letošní červenec byl, ostatně jako každoročně, naplněn cestováním jak po Čechách, tak Evropě. Naprostá většina se samozřejmě týkala orientačního běhu :)

Vlastně ještě v červnu jsem odjel na chatu do podhůří Železných hor (kousek od Chrudimi). Jelikož právě skončila sezóna, měl jsem před sebou skoro týden odpočinku téměř bez běhání. No a jelikož jsem pekelně líný, tak jsem většinu těch dní proležel :) Ale abych nelhal, asi třikrát jsem si byl krátce zaběhat a jezdil jsem i na kole (třeba jsem se byl podívat na cca 200-300m široký polom táhnoucí se několik kilometrů Železnými horami po červnové vichřici - a jako naschvál přes moji nejoblíbenější cestu na běhání).

Rybník na Zvůli u kterého byl kemp na České Kanadě

Dny odpočinku ale neměly trvat navždycky (bohužel) a od 3.7. do 6.7. mě čekaly první vícedenní závody - Česká Kanada. Ve středu, kdy jsme odjížděli, jsem už pekelně litoval, že jsem se vůbec někam přihlašoval. Ostatně jako vždycky, když se někam jede... No, nakonec to samozřejmě stálo za to, stejně jako loňské pětidenní. První etapa byla trochu krušnější, pravda, ale nakonec jsem to zvládl a v H21A jsem si doběhl pro čtvrté místo. Jako obvykle se můj nejlepší výkon odehrál ve čtvrté, handicapové etapě, kde jsem stáhl jedno místo a skoro celý závod běžel docela slušným tempem. Příští rok už na mě asi bude čekat elita. Nejen závoděním je ale živ člověk, takže jsem si užil i nějaký ten výlet na kole po okolí a další věci :) Jediné co mi celou dobu kalilo radost byla (snad) na chatě zapomenutá peněženka se všemi doklady. Naštěstí se žádný zátah policie na závodníky nekonal, takže jsem občanku nepotřeboval.

Cíl jednoho z výletů

Po závodech jsme z jihu Čech zamířili zase na chatu, kde už jsem ale pobyl jen pár dní (tentokrát už víc naplněných tréninkem), načež jsem odjel na jeden den domů, abych mohl v sobotu 12. vyrazit do Olomouce pořádat mistrovství světa v orientačním běhu. Ano, i tuhle sobotu jsem litoval, že jsem se zas někam přihlásil (neustále balení, vybalování a i nějaké to přebalování :) mě začalo dost vadit), už cestou jsem si ale řekl, že to zas tak hrozné nebude. Samozřejmě, že zase nebylo :D Sice jsme se asi dvakrát stěhovali kvůli spaní, ale přežít se to dalo. Vždyť přeci stačilo jen naházet věci do tašky :)
A jak to naše pořádání probíhalo? Počet lidí, dobrovolníků pořadatelů, byl dle očekávání pěkně naddimenzovaný, takže to místy připomínalo pořádání našeho oddílu :) Ale ne, my když pořádáme, tak tam lidi mají aspoň co dělat, třebaže jsou to jen drobnosti. A hlavně, vedou to lidí, kteří vědí, co se má dělat. Na mistrovství to vypadalo tak, že makala tak pětina lidí, zatímco ostatní se na ně koukali, protože se nevědělo, co a jak. Místo toho, aby se tak arény na jednotlivé závody (celkem bylo asi pět různých shromaždišť) postavily za pár hodin, někdy se stavěly třeba celý den. No ale většinou se všechno v pohodě stihlo a navenek vypadalo velmi dobře, což je důležitější (ono řídit 300 pořadatelů určitě není nejjednodušší a z českých orienťáků s tím nikdo zkušenosti nemá).

A takhle jsme se tam obvykle váleli :D

(ne, to je jen vtip, tohle je fotka z technického modelu, kde nebylo opravdu nic na práci)

Já jsem byl přidělen do sekce cíl, kde jsem měl na starost s Lukášem (Chmelařem) a Heppym (Davidem Hepnerem) zákres map. Našim hlavním úkolem bylo po doběhu strčit závodníkům do ruky čistou mapu a fix a nechat je zakreslit jejich postupy. Hlavně při kvalifikacích to byl docela záhul, muži i ženy měli tři různé trati, a tak se jim mapa musela dát podle čísla. Když pak přiběhlo třeba deset lidí v půl minutě, tak to bylo na roztrhání těla. V té chvíli často ani nebylo místo k posazení u zakreslovacích stolků nebo v horším případ fix. S fixy to vůbec byla sranda, hlavně ze začátku nám je závodníci pořád odnášeli a my jich měli kritický nedostatek. Nakonec se sháněly, kde se dalo - po celém Olomouci, Prostějově či Šumperku. Kde se na ně narazilo, tam se braly všechny, které byly na skladě :)

Část doběhového koridoru při finále sprintu

No ale naštěstí kvalifikace rychle uplynuly a během finálí bylo u zakreslování map práce tak pro jednoho. V té chvíli jsem se většinou ulil a šel se dívat na doběh a velkou obrazovku, kam se přenášely záběry z lesa i cíle. Musím uznat, že i divácký zážitek jsem měl dobrý. Nejlepší ale přišlo den před kvalifikací klasiky, kdy se mě přes Heppyho podařilo dostat k funkci předběžce MS. Bylo málo lidí, a tak jsem té příležitosti rád využil. Celkově jsem si oběhl v podstatě čtyři tratě - kvalifikaci klasiky žen (tam bych byl v rozběhu asi šestý, nutno ale říct, že to byl běh bez rozcvičení a hodinu po snídani, takže na normálním závodě bych určitě dopadl líp :) ), kvalifikaci middlu mužů (to se mi dost nepovedlo), finále middlu mužů (to jsem testoval sledovací GPS systém Trac-Trac, který potom při přenosu ukazoval polohu závodníka na mapě) a mužské štafety (tak ty byly asi půl hodiny po snídani a to už se mi opravdu neběželo dobře).

Cíl v průběhu závodu štafet

Stejně jako na Kanadě jsem i tady poznal spoustu nových lidí a našel se i čas na nějakou tu zábavu :), proto mě bylo líto, když těch devět dní uteklo a mě zas čekala další cesta domů (opět na jeden den). Čekala mě totiž další, třetí a poslední z větších prázdninových akcí - orienťácký zájezd do Slovinska a Itálie...

To jsem si zas jednou dal!

O tom, že se teď o prázdninách dostávám do super běžecké pohody, jsem se tu snad ještě nezmiňoval, ale je tomu tak. Na březnový stav to stále ještě nemá, ale je to o 200% lepší než o prvních letošních áčkách. O to víc mě naštvalo, když jsem teď ještě tři dny po tréninku na dráze cítil úpony achillovky na lýtku. Trošku moc jsem se totiž nechal natlačit do běhání přes špičku, které jsem dosud netrénoval a které je významně rychlejší na povrchu silničního typu. Zároveň se částečně namáhají i jiné svaly než u mého oblíbeného běhu přes patu (výhodnějšího zase v terénu). Zřejmě právě to úponům, které jsou více napínány, moc nesedlo...
No, ale naštěstí to není nic vážného :) Běhat jsem mohl, jen jsem byl nucen vypustit cokoliv ve vyšší rychlostí a místo toho jsem si dal nějaké delší laufy zpola terénem, zpola po cestě.
P.S. Článek o červenci je hotový, ještě si ho ale musím přečíst a opravit, takže zítra :D

Nové mapování

Minulý týden jsem byl s Petrem mapovat v Neratově (za Deštným v Orlických horách) malou mapku na propagační akci OB. Přestože mi Petr většinu doby vysvětloval, jak se má správně mapovat (má přeci jen mnohem víc zkušeností a já zatím mapoval pouze metodou využívání ortofota), stihl jsem si i kousek okolo kostela zmapovat. Mapka už je teď zhruba v OCADu nakreslená, takže až se vytiskne, bude to moje první hotová mapa (respektive mapa s mojí účastí).
Když píšu první hotová, tak se musím zmínit o nesnázích s mapou kousek od mého bydliště - Bagrákem. Přeci jen to dost zarostlo a tudíž je prostřední část v létě nezmapovatelná. To znamená, že mapování musím odložit do zimy :( No nic, aspoň poučení pro příště, abych si vybral prostupnější terén :D
P.S. Článek o mém červencovém putování se tu objeví až se vrátím z chaty (v neděli), tam snad něco sesmolím...

Nějaké ty zajímavé fotky

Těmito fotkami začíná série článků o mém cestování v červenci. Omluvte prosím horší kvalitu některých, doufám, že jejich obsah to vynahradí...

Kdyby to náhodou někdo nepoznal, tak se jedná o 14 nejvtipnějších fotek, které se mi podařilo vyfotit na zájezdu Slovinsko/Itálie.

Mistr Zeldrak (Jiří Zelinka ze Žabovřesk Brno) a jeho oslnivé dresové vzory...

V tomto oblečení se v lese opravdu neběhalo. To si jen disklé štafety z odpoledního tréninku obíhají čestné kolečko okolo hřiště neoblečené a zároveň nesvlečené.

Začátek remaku Hitchcock Ptáci aneb výhled z našeho okna v Itálii.

Italský dopravní prostředek. V kambince nebyl volant, ale řidítka jako u motorky :)

Schované kontroly tréninkového sprintu.

No jo, jak se říká, hlad je svi**.

A na závěr tradiční přehlídka obličejů :)

Zase doma!

Po nabitém červenci jsem se konečně dostal domů a čeká mě o trochu klidnější srpen. Klidnější v tom, že budu většinu dní v Hradci, kde budu normálně trénovat. A co už mám o letošních prázdninách za sebou? Nejprve to byla trocha tréninku v Železných horách a závody Česká Kanada (4. místo v H21A), pak pořádání MS v Olomouci (kde jsem jako předběžec šel v podstatě 4 mistrovské tratě) a nakonec skoro dvoutýdenní tréninkový pobyt ve Slovinsku a Itálii pod vedením kouče juniorské repre Libora Zřídkaveselého. Za pár dní sem dám snad pár podrobností a hlavně fotek, zatím vám ale musí stačit jedna moje jako předběžce MS :)