Tréninky v Ärle jsem odběhal zhruba z poloviny, takže jsem byl zvědavý, jak se projeví únava z běhání i nemoci na dalších závodech, které mě tu čekají. Na Spring Cup do Dánska jsem jel už potřetí a doufal jsem, že alespoň v jednom závodě opět vylepším svá umístění z loňska.
Samotná cesta byla poměrně zdlouhavá a já většinu z ní pročetl. Území Švédska jsme opustili cca po čtyřech hodinách jízdy a dvacetiminutovým trajektem přejeli do Dánska. Z přístavu to už netrvalo dlouho a byli jsme v Hillerodu, v centru letošního Spring Cupu. Ubytovali jsme se ve stejné škole jako před dvěma lety a zbytek odpoledne jsem unavený proležel. Večer mě čekal noční sprint (i když 5,7 km moc sprintová trať není), takže jsem si moc pospávat nemohl. Před sedmou večer přijeli ještě borci z ASU pod vedením Aljoši, kteří byli stejně jako my přihlášeni pod AR20. Tou dobou už jsem se pomalu blížila chvíle, kdy jsem se musel začít připravovat na nočák. Letos byl naštěstí cíl přímo u školy a na start se nemuselo jet autem - byl jen kilometr vzdálený. Běželo se na mapě Gadevang, na které jsme měli před dvěma lety možnost trénovat, a tak byla už u propozic vyvěšená pro všechny. Na první pohled to vypadalo, že se bude pořád běhat po nějakých loukách, ale naštěstí jsem se mýlil. Závod pro mě nezačal dobře - na 3. a 5. kontrole jsem nechal dohromady něco přes dvě minuty (z toho ale většinu na prodírání se "dánským podrostem" dvoumetrových doubků). Pak už jsem si vzpomněl na loňskou taktiku a dále pokračoval stylem "raději to rvát po cestě dobrým směrem, než se prodírat hustníkem/bažinou směrem špatným". Běželo se mi opravdu dobře a až na jednu kontrolu na začátku povinného úseku jsem ani neudělal nějakou výraznější chybu. Nakonec z toho bylo 12. místo v H17-20E (s nepříliš velkou ztrátou na medailové pozice), což je docela úspěch i oproti loňsku, kdy jsem běžel opravdu fantasticky a tuším, že jsem stejně skončil hůř. Je vidět, že nočáky mě opravdu baví a trochu i jdou :)
Sobotní klasika měla prověřit, kolik sil jsem si ze včerejšího dne ještě ušetřil. Na 9,5 km odhadli pořadatelé čas vítěze na 48 minut a nakonec se jim to i povedlo. Bylo to opravdu rychlé a přestože jsem chyboval jen na jedné kontrole (opět na začátku!) dostal jsem pěkných 10 minut. Přeci jen už jsem nemohl stejně rychle jako včera. Závod v H19-20E ovládli stejně jako nočák borci z Czech junior teamu (Štěpán Kodeda a Adam Chromý). Skončil jsem okolo poloviny (30. místo z necelých 70), ale přesto jsem byl docela spokojený - moc chyb jsem neudělal a neopakoval se takový propad ve výsledkové listině jako loni.
Zbytek dne se nesl v zoufalém shromažďování zbytků sil na nedělní štafety a návštěvě internetové kavárny/Královéhradeckého SCM. Internetová kavárna otevírala v 6 hodin a přestože jsem přišel jen o pár minut později, už byly oba počítače obsazeny náruživými surfaři. Nakonec jsem si přeci jen svoji židli vybojoval a vydal se něco napsat na blog. Jaké bylo hned mé první rozčarování, když jsem zjistil, že dánská klávesnice je od té české poněkud odlišná. Přišlo mi, že je část posunutá nějak do strany a hlavně písmena y a z byla prohozená - skoro nepřekonatelný problém. To že chyběla diakritika zas tolik nevadilo. Mezitím co jsem zápasil s klávesnicí, přišel Petr a dal mi flashku s fotkami, které jsem měl poslat do Čech na stránky AR20 - hrůza - trvalo mi asi dvacet minut, než se mi je podařilo přes Seznam poslat (budu si asi muset zapnout tu 2GB schránku), jsem totiž zvyklý používat Firebird, obdobu Outlooku. Mezitím jsem ještě dal nějaké fotky i na blog, ale vzhledem k tomu, že se za mnou vytvořila docela solidní fronta, jsem to raději omezil a urychleně vyklidil pole.
Štafety startovaly v 9 ráno a navíc se měnil čas, takže mi přišlo, že jsem se ani moc nevyspal. Navíc mi dánský chleba (nechápu, proč se koupilo několik balíčků úplně stejného, když tady na severu mají široký výběr různých druhů) s máslem a marmeládou začal lézt pěkně krkem (ono, když je to samé navíc i k obědu a večeři, není divu), takže mi přišlo, že jsem se ani moc nenasnídal. Už při rozbíhání mi bylo jasné, že dnes to opět nebude procházka růžovým sadem. Postartovní sprintna jedničku jsem ještě nějak ustál, ale v polovině postupu na 3. kontrolu (asi přes polovinu mapy) mi začaly rychle docházet síly. O pár kontrol později už to neběželo, ani když jsem tlačil nohy kupředu sebevíc. Zbylé 3/4 trati byl očistec se zoufalým modlením se, aby už byl konec. Neměl jsem ani moc sil chybovat, takže jsem tam na mapě nechal sotva něco přes minutu, možná dvě. Stejně pomalým tempem, jako jsem se přibližoval ke shromaždišti, mi začalo v hlavě svítat, že ta dlouhá motanice za loukou bude asi pytlík a že rozhodně nebude na 5-10 minut, jak je zvykem v "unaveným běžcům přívětivých" zemích, respektive u nás. Nakonec jsem ale zvládl i to a přežil. Výsledek opravdu špatný, ale to mě v té chvíli nezajímalo, přežil jsem!
Pak už jsem si zbytek štafet konečně vychutnal i z diváckého hlediska (dříve jsem vždy běžel až poslední úsek a vůbec si to tak neužil). Konečně jsem viděl Trac-trac v akci. Pro ty neznalé, Trac-trac je systém, ve kterém běží závodníci s malým GPS vysílačem, který jejich polohu přenáší do centrály a umožňuje tak téměř živý přenos jejich pohybu (rozuměj postupů) v lese třeba pomocí projektoru na plátno. Tentokrát "někde soudruzi z NDR udělali chybu", protože jim to moc nefungovalo. Ale i tak to bylo zajímavé. Pak následoval odjezd směr Švédsko a Göteborg, nebo-li další týden tréninků.
Samotná cesta byla poměrně zdlouhavá a já většinu z ní pročetl. Území Švédska jsme opustili cca po čtyřech hodinách jízdy a dvacetiminutovým trajektem přejeli do Dánska. Z přístavu to už netrvalo dlouho a byli jsme v Hillerodu, v centru letošního Spring Cupu. Ubytovali jsme se ve stejné škole jako před dvěma lety a zbytek odpoledne jsem unavený proležel. Večer mě čekal noční sprint (i když 5,7 km moc sprintová trať není), takže jsem si moc pospávat nemohl. Před sedmou večer přijeli ještě borci z ASU pod vedením Aljoši, kteří byli stejně jako my přihlášeni pod AR20. Tou dobou už jsem se pomalu blížila chvíle, kdy jsem se musel začít připravovat na nočák. Letos byl naštěstí cíl přímo u školy a na start se nemuselo jet autem - byl jen kilometr vzdálený. Běželo se na mapě Gadevang, na které jsme měli před dvěma lety možnost trénovat, a tak byla už u propozic vyvěšená pro všechny. Na první pohled to vypadalo, že se bude pořád běhat po nějakých loukách, ale naštěstí jsem se mýlil. Závod pro mě nezačal dobře - na 3. a 5. kontrole jsem nechal dohromady něco přes dvě minuty (z toho ale většinu na prodírání se "dánským podrostem" dvoumetrových doubků). Pak už jsem si vzpomněl na loňskou taktiku a dále pokračoval stylem "raději to rvát po cestě dobrým směrem, než se prodírat hustníkem/bažinou směrem špatným". Běželo se mi opravdu dobře a až na jednu kontrolu na začátku povinného úseku jsem ani neudělal nějakou výraznější chybu. Nakonec z toho bylo 12. místo v H17-20E (s nepříliš velkou ztrátou na medailové pozice), což je docela úspěch i oproti loňsku, kdy jsem běžel opravdu fantasticky a tuším, že jsem stejně skončil hůř. Je vidět, že nočáky mě opravdu baví a trochu i jdou :)
Sobotní klasika měla prověřit, kolik sil jsem si ze včerejšího dne ještě ušetřil. Na 9,5 km odhadli pořadatelé čas vítěze na 48 minut a nakonec se jim to i povedlo. Bylo to opravdu rychlé a přestože jsem chyboval jen na jedné kontrole (opět na začátku!) dostal jsem pěkných 10 minut. Přeci jen už jsem nemohl stejně rychle jako včera. Závod v H19-20E ovládli stejně jako nočák borci z Czech junior teamu (Štěpán Kodeda a Adam Chromý). Skončil jsem okolo poloviny (30. místo z necelých 70), ale přesto jsem byl docela spokojený - moc chyb jsem neudělal a neopakoval se takový propad ve výsledkové listině jako loni.
Zbytek dne se nesl v zoufalém shromažďování zbytků sil na nedělní štafety a návštěvě internetové kavárny/Královéhradeckého SCM. Internetová kavárna otevírala v 6 hodin a přestože jsem přišel jen o pár minut později, už byly oba počítače obsazeny náruživými surfaři. Nakonec jsem si přeci jen svoji židli vybojoval a vydal se něco napsat na blog. Jaké bylo hned mé první rozčarování, když jsem zjistil, že dánská klávesnice je od té české poněkud odlišná. Přišlo mi, že je část posunutá nějak do strany a hlavně písmena y a z byla prohozená - skoro nepřekonatelný problém. To že chyběla diakritika zas tolik nevadilo. Mezitím co jsem zápasil s klávesnicí, přišel Petr a dal mi flashku s fotkami, které jsem měl poslat do Čech na stránky AR20 - hrůza - trvalo mi asi dvacet minut, než se mi je podařilo přes Seznam poslat (budu si asi muset zapnout tu 2GB schránku), jsem totiž zvyklý používat Firebird, obdobu Outlooku. Mezitím jsem ještě dal nějaké fotky i na blog, ale vzhledem k tomu, že se za mnou vytvořila docela solidní fronta, jsem to raději omezil a urychleně vyklidil pole.
Štafety startovaly v 9 ráno a navíc se měnil čas, takže mi přišlo, že jsem se ani moc nevyspal. Navíc mi dánský chleba (nechápu, proč se koupilo několik balíčků úplně stejného, když tady na severu mají široký výběr různých druhů) s máslem a marmeládou začal lézt pěkně krkem (ono, když je to samé navíc i k obědu a večeři, není divu), takže mi přišlo, že jsem se ani moc nenasnídal. Už při rozbíhání mi bylo jasné, že dnes to opět nebude procházka růžovým sadem. Postartovní sprintna jedničku jsem ještě nějak ustál, ale v polovině postupu na 3. kontrolu (asi přes polovinu mapy) mi začaly rychle docházet síly. O pár kontrol později už to neběželo, ani když jsem tlačil nohy kupředu sebevíc. Zbylé 3/4 trati byl očistec se zoufalým modlením se, aby už byl konec. Neměl jsem ani moc sil chybovat, takže jsem tam na mapě nechal sotva něco přes minutu, možná dvě. Stejně pomalým tempem, jako jsem se přibližoval ke shromaždišti, mi začalo v hlavě svítat, že ta dlouhá motanice za loukou bude asi pytlík a že rozhodně nebude na 5-10 minut, jak je zvykem v "unaveným běžcům přívětivých" zemích, respektive u nás. Nakonec jsem ale zvládl i to a přežil. Výsledek opravdu špatný, ale to mě v té chvíli nezajímalo, přežil jsem!
Pak už jsem si zbytek štafet konečně vychutnal i z diváckého hlediska (dříve jsem vždy běžel až poslední úsek a vůbec si to tak neužil). Konečně jsem viděl Trac-trac v akci. Pro ty neznalé, Trac-trac je systém, ve kterém běží závodníci s malým GPS vysílačem, který jejich polohu přenáší do centrály a umožňuje tak téměř živý přenos jejich pohybu (rozuměj postupů) v lese třeba pomocí projektoru na plátno. Tentokrát "někde soudruzi z NDR udělali chybu", protože jim to moc nefungovalo. Ale i tak to bylo zajímavé. Pak následoval odjezd směr Švédsko a Göteborg, nebo-li další týden tréninků.
Žádné komentáře:
Okomentovat